Bylo to na jaře roku 2013, kdy jsem se rozhodl, též pod vlivem meteorology hlášeného téměř ideálního modelářského počasí, zúčastnit se jedné ze soutěží Pražské ligy v Panenském Týnci v kategorii F1A. Po příjezdu na letiště jsem ale zjistil,že meteorologové tenkrát neměli při předpovědi asi zrovna svůj den. Foukalo to tak 6 až 7 m a jak to bývá zvykem, přímo na jednu z vesnic v okolí. Tentokrát to byly Telce. První dvě kola se podařilo mé ádvojce jako zázrakem vesnici se těsně vyhnout. Dost jiných modelů ale to štěstí nemělo. Z vesnice se vracející Zdeněk Dudáček mi radil, abych nelítal na tři minuty, jestli nechci riskovat problémy, které měl před chvílí on. Na jeho dobře míněnou radu jsem bohužel nedal a éro mi přistálo dost daleko ve vesnici. Díky dohledávači jsem poměrně brzy lokalizoval místo přistání poblíž vlakové zastávky Telce.Při následném vizuálním dohledávání jsem jej konečně zahlédl - ležel v neoplocené, silně zarostlé zahrádce těsně u té zastávky. V tu chvíli se ale k éru blížila taková vetchá stařenka. I když už jsem byl hodně blízko, nereagovala na mé zoufalé volání a poněkud neodborně a štítivě začala zvedat za konec jednoho křídla ten předmět se slovy "Co-co to tu je?" a nedůvěřivě zírala na tu divnou věc,co se objevila na j e j í zahrádce. Teprve pak mně tak z pěti metrů zaregistrovala a vzhledem k naprosté absenci oplocení mně dotčeně přivítala poněkud podivnými slovy: "Jak jste se dostal na m o j í zahrádku?!" a vrhla na mně pohled majitelky pozemku, na který právě vtrhl neznámý vetřelec. No měl jsem co dělat, abych ji uklidnil a vysvětlil, jak se tam ten "předmět" dostal a že to není žádný naschvál, jak se mně předtím snažila přesvědčit. Zdálo se, že uvěřila a propustila mně nakonec v dobrém.
Po cestě na letiště jsem potkal Milana Nového, spolu jsme pak našli jeho F1B na stromě na kraji vesnice. Pak díky jednomu domorodci který šel právě kolem a nabídl nám půjčení žebříku, jsme éro bezpečně sundali. Pak nám ještě ten pán nabídl jeho půjčení, když bude třeba. Poděkovali jsme s myšlenkou, že už určitě nebude.
Na čtvrtý start jsem, nepoučen předchozími problémy, opět natáhl časovač na tři minuty, což opět znamenalo přistání do vesnice. Tentokrát jsem model našel bez problémů v jedné rozlehlé, zčásti neoplocené zahradě hovícího si ve vysoké trávě. Moje radost z na první pohled snadné kořisti mi však zkazil přitívší se vlčák, který zuřivě bránil jemu svěřené teritorium, bohužel i s mým érem. Nezbylo než hledat oficiální vchod do objektu a doufat, že majitelé budou doma. Obešel jsedm snad půl vesnice, než jsem takový vchod našel. Stálo před ním auto,což bylo dobré znamení. Branka byla přiotevřená, ale to psisko se mezitím přemístilo sem, dávaje hlasitě najevo, kdo je tu pánem. Tak jsem se pomocí zavěšeného zvonu a mého hlasitého volání snažil upozornit majitele na moji maličkost. No snad to ani nebylo třeba, pes dělal rámus ještě větší. Ale majitel stále nikde. Nenapadlo mně nic jiného, než že prostě nikdo není doma. Jenže éra jsem se nehodlal jen tak lehce vzdát a tak jsem se rozhodl přelstít to psisko a zkusit se s ním spřátelit. Opatrně jsem začal s otvíráním vrzajících dvířek a pomocí pitoreskních grimas a lichotek jsem zkoušel vetřít se do jeho přízně.Trvalo dlouho, než štěkot lehce zmírnil a já se odvážil udělat krůček dopředu. Bestie začla řádit znovu. Opět lichotky. Takto jsem se pomalu dostával, pošilhávajíc přitom po přiotevřených dvířkách, krok po kroku za asi deset metrů vzdálený roh stodoly, odkud už bylo vidět na obydlenou část domu. Konečně se na balkoně objevil mladší pán v županu. Krátce jsem mu vysvětlil smysl mé návštěvy, pán pokýval hlavou, sešel dolů a éro mi beze slova s nostalgickým klidem předal. Mezitím se na balkoně objevila nějaká paní, právě si zapínající župan. Pánovi jsem poděkoval a odcházel s pocitem,že jsem asi nepřišel zrovna v nejvhodnější chvíli.
Při přípravě na poslední start jsem už raději natáhl časovač na necelé dvě minuty - nechtěl jsem riskovat, že by mi model mohl přistát v některé z těch dvou zahrad. Bohužel během vlekání se vítr rychle uklidnil (tak přeci jen meterologové tak úplně nelhali) a následné místo přistání bylo sice bezpečně daleko od obávané vesnice, ale zato přímo na ty vysoké topoly u potoka. Nezbylo než jít vyhledat toho pána se žebříkem. Ochotně mi ho půjčil a já se s ním lopotil víc než kilometr k tomu stromu.Tam jsem zjistil, že zbytečně - éro mi mezitím zesilující vítr shodil dolů.
No jak říkám - taková normální soutěž.
P.s.: Ještě malou epizodku - když šel Jirka Náhlovský kolem nešťastně se tvářícího modeláře, dívajícího se na svůj model na vrcholku stromu u silnice, pronesl: "Vždyť je to jen taková obecní švestka, na tu přece m u s í š vylézt!". Ale to si nejsem jistý, jestli to bylo zrovna na této soutěži.