Středa 10 června - čtvrtek 11. června
Vyspali jsme se výborně, jen počasí bylo takové uplakané, sychravé. Přes noc pršelo, ale bylo teplo, i když jsme ve výšce kolem 2000m. Naštěstí než jsme se vypravili, po stopách knížky "Napříč Amerikou" na túru ke kaskádám a vodopádu, bylo jakžtakž. Po cestě nikde nikdo, vyšli jsme asi na jejich vkus dost brzy. Postupně se oteplovalo, občas svítilo sluníčko. Říčka byla hezká, užívali jsme si počasí i přírody. To už jsme potkávali dost lidí, také nás míjela karavana jezdců na koních. Téměř stále jsme se zdravili - hai, moning, helo. Film ve foťáku došel fotkou vodopádu. Ještě že jsme s sebou vzali kameru, jejíž baterii jsme předchozí noc nabíjeli pomocí propojky z jejich zásuvek na 120 voltů a kde jsme poprvé zjistili že to vše funguje, jen nabíjení trvá dost podstatně déle. Lídu začaly zlobit kyčle,těch asi deset kilometrů už na ně bylo dost. Jezero se svým okolím s okolními strmými kopci vysokýmí 4000 m je nádherné. Všude je tu hodně spadaných stromů, nesmí se tu sebrat ani větvička, vše je ponecháno přírodě. Zvěř je tu velmi krotká. Po příchodu na parkoviště jsme dál pokračovali prohlídkou parku ve zdejším stylu, autem. Tady je to spíš nutností, parky jsou tu velmi rozsáhlé. Byli jsme okouzleni nádhernými scenériemi přírody protkané krásnými říčkami s perfektním okolím, no prostě všude tu dýchá klid a pohoda. Shodli jsme se v tom, že je to jeden z nejhezčích zážitků našeho cestování. Možná také proto, že je to změna od předchozích NP, kde dominovaly skalní útvary. Teplota dnes je kolem 20 stupňů. Pokračujeme pak dál směrem do Yellowstonského NP - největšímu, nejnavštěvovanějšímu a nejstaršímu parku nejen v USA, ale také ve světě.
Park nás přivítal dost nevlídně - téměř všechny stromy ohořelé, souvislá vrstva sněhu. No ale než jsme po asi patnácti mílích dojeli k začátku zajímavých scenérií, bylo po sněhu. Jsou tu dost velké výškové rozdíly, park leží ve výšce 2000 až 2750 metrů. Stromy jsou tu stále dost ohořelé - v roce 1988 tu zuřil velký požár, teď tu vyrůstají nové stromky velikosti tak něco přes metr, pravděpodobně bez zásahu člověka. Vše je ponecháváno přírodě. Park je opravdu vyjímečný už od začátku. Všude bublajíhorké prameny z nichž vystupuje pára, vidíme největší ledovcové jezero světa na jehož druhou stranu ani nedohlédneme,jeleny Vapiti velkými jako menší kůň procházející se nevšímavě mezi návštěvníky parku, natáčíme přicházejícího vlídného strážce parku v typické uniformě a klobouku. Dál pokračujeme v pomalé jízdě. Když jsme viděli statného bizona jak se pase asi deset metrů od silnice. Zastavili jsme se, Lída stáhla okénko a filmovala. On nic, pásl se dál. Bizon se ale rozhodl přejít silnici v místě, kde jsme stáli a nehodlal se uhnout. Lída při filmování neodhadla dost dobře vzdálenost od něj a filmovala dál. Když už hrozilo že přejde nejen po silnici, ale i přes naše auto, to už i ona zaregistrovala nebezpečí a začala křičet že se bojí. Tak jsem radši vyklidil pole. No nejbližší záběr byl asi ze dvou metrů. Pak se zastavil uprostřed silnice asi na deset vteřin, prohlédl si nás a pokračoval za stádem, pasoucím se na louce. Lída nepřestala filmovat. Protože se už chýlilo k večeru, chtěli jsme přespat u osady Madison.Po cestě jsme se stavili u oblasti s bublající gejzíry chrlícími horkou vodu, která se stékala do potůčků s barevným podložím, všude plno páry. Tam jsme se setkali s čechy a čechokanaďany no a Lída zjistila, že jedna paní je z její rodné vesnice Žehušice a dokonce spolu chodili do školy. Ještě předtím jsem si Lídu dobíral, jaktože v Americe ještě nepotkala žádné známé, už se jí to párkrát v cizině stalo.Jenže v této oblasti nebylo vhodné místo k přespání, jeli jsme tedy dál směrem do Morisu. Po cestě jsme odbočovali na jednom z mnohých kruhových objezdů, kde platí pravidlo "kdo dřív přijede, ten má přednost. No Lída tam toto pravidlo moc nerespektovala a pár aut vlastně předjela. Řidiči v autech to brali s "americkým" úsměvem. V okolí Morisu se nám to pak také moc nezamlouvalo a tak jsme se rozhodli, to bylo už půl deváté večer, že pojedeme až do Mammoth Hot Springs, asi 22 mil odsud. To už ale byla dost tma a po zkušenostech se zvířaty jsme jeli velmi opatrně. Dojeli jsme tam v půl desáté, zaparkovali na velkém parkovišti před jedním hotelem. Spali jsme dobře, teplota byla asi deset stupňů.
Pátek 12. června
Tentokrát jsme se ani jeden moc nevyspali - asi proto, že jsme čekali v této výšce větší zimu a navlékli jsme se až moc. No ale šlo to. Ráno jsme se probudili do modrého nebe. Po snídani jsme se jeli podívat asi 5 mil zpátky na krásné scenérie kolem silnice ve skalách, kterými jsme včera už za šera projížděli. Stálo to za to, opravdu to byla nádherná podívaná. Potom jsme sjeli doleji do oblasti s vřídly s kaskádovitými jezírky, hýřícími bíločervenožlutozelenobílými skalkami, po kterých stékala horká voda. Připomínalo nám to trochu turecké Pamukale, ale v mnohem menším měřítku. Tady jsme byli trochu zklamáni hlavně tou velikostí, i když nás na to trochu připravovali předešlý den ti češi. Dál jsme se pak vydali do oblasti Grand Canyon Yellowstone přes horské sedlo Dunrawen Pass, položené ve výši 2700 metrů. Dostali jsme se přes něj po asi zdolání asi deset mil dlouhého , prudkého stoupání, které nám téměř vysálo nádrž. Po cestě jsme párkrát zastavili a obdivovali jsme krásnou krajinu se skalami a vodopády. Hlavně vodopád Tower Foll byl nádherný, zasazený do okolní krásné krajiny. V sedle pak bylo hodně sněhu se sněhovými valy po obou stranách silnice. Původně jsme chtěli vyjet až na vrchol hory Mont Waskburu do výšky 3122 metrů, ale kvůli pouze zbytku benzinu v nádrži jsme to vzdali. Ale asi bychom se tam stejně nedostali kvůli množství sněhu. Navíc byl vrcholek zahalen do mraků.Po sjezdu do jednoho ze dvou nejdůležitějších oblastí parku - Canyonu - jsme nejdřív natankovali, pak zašli do Vizitor Centra, kde jsme se rozhodovali podle map a informací kam dál. Také tam byly různé obchody s různým zbožím, prostě malé stylové sídlo. Ještě stojí za zmínku - předtím jsme se dostali na křižovatku se stopkami ze všech stran. Takových jsme už zažili více, ale tato byla opravdu velmi silně frekventovaná. Prostě kdo dřív přijede, dřív odjíždí. No ale v tomhle mumraji to bylo dost obtížné určit, ale jezdí se tu tak ohleduplně, že nebyly žádné problémy. I když se rozjeli dva současně, stačilo klidně zastavit a s úsměvem se dohodnout třeba uprostřed křižovatky. Je to sympatické. Pak obvyklým způsobem - auto a krátké i delší procházky - prohlédli všechny krásy Grand Canyonu Yellowstone a bylo na co se dívat. Těžko říct, zda to byl nejkrásnější zážitek z naší cesty po USA. Takovou nádheru, jakou jsme viděli, si snad nejde ani vymyslet, ani ji nejde slovy popsat. Hluboký kaňon se strmými barevnými skálami, občas se třpytící záblesky barevných světelných efektů, které obstarávala sama příroda, dravá řeka dole s několika svojí výškou a mohutností ohromujícími vodopády , prostě nezapomenutelný zážitek. Bohužel nám tam došel film, což jsme předpokládali, ale ne že jiný nemáme. Alespoň kamera fungovala. (I když později nám snímky nemohly nahradit to co jsme na vlastní oči tenkrát viděli).Při koupi nového filmu jsem využil nabytou zkušenost z koupi předešlého co se týče výslovnosti a vydechl jsem pro mne nesrozumitelný zvuk, něco jako "chmre" a prodavač mi nato se samozřejmostí podal film. Pak zpět do Vizitor Centra hlavně pro důkladnou osobní hygienu a šli spát opět do našeho "dvoulitrového" pokoje.
Sobota 13. června.
Dobře jsme se vyspali na tom velkým parkovišti - opět téměř sami - a vyjeli jsme na dlouhou cestu do Yosemite n.p. v Kalifornii. Parkem jsme už spíš projížděli. Po cestě jsme potkali dvě velká stáda bizonů, někteří se procházeli přímo po silnici,my jsme raději zastavili - Lída se bála, aby nepoškodili naše auto, ale to je evidentně nezajímalo. Totiž den předtím jsme ve Vizitor centru viděli videa s autentickými amatérskými záběry,co dovedou bizoni udělat s lidmi - jako na býčích zápasech. No ale ostatní auta se tak moc nebála a pomalu mezi nimi projížděla. Bizoni jakoby nic šli dál po silnici, a to dost dlouho. Dál jsme pak jeli dost opatrně. Hned za branami parku jsme projížděli hezkým městečkem, postaveným ve stylu starých kowboyských časů se sallony atd.West Yelowstonem. To bylo ve státě Montana. Asi hodinu jsme se tam zdrželi prohlídkou a focením. Pak jsme pokračovali dál do městečka Rigly ve státě Idaho, kde jsme načerpali plnou nádrž - galon za 1,14 US. Protože jsme zapomněli na vodu, zajeli jsme do většího městečka Idaho Falls. Nízké roztahané domky s dlouhými rovnými ulicemi, ale silný provoz s mnoha světelnými křižovatkami. Navíc jsme nemohli sehnat vodu ani ve Visitor centru, tak jsem pak šel k jedné zahrádce, kde pán zaléval trávu. No byl jako vždy všichni ochotný. Pak jsme jeli jinou cestu zpět a zabloudili.Zastavili jsme u stojícího auta s asi manželskou dvojicí. Velmi ochotně popisovali cestu, ale já jim moc nerozuměl - mluvil dost rychle a nějakým nářečím - např. follow me spíš vydechl. Asi viděli že nerozumíme, tak po tom foll me(což jsem spíš pochopil) nás zavedli po dost asi dvě míle dlouhé cestě k výjezdu, tam zablikali a rozloučili se s námi. Dík. Pak už bez větších příhod jsme projeli dvěma - třemi vydatnatnými dešti a zaparkovali na pěkném parkovišti opět s WC a teplou vodou a Vizitor centrem s ochotným pracovníkem
Neděle 14. června.