V kempu byly ráno včetně našeho jen dva stany, což nás dost překvapilo. Poté jsme pokračovali v prohlídce parku směrem nahoru, kam jsme se včera už nedostali. Opět jsme obdivovali krásu tohoto parku,skalních útvarů sněhobílé až červené barvy s ostrými obrysy kontur, většinou z mnoha vyhlídek - pointů. Pak jsme se vrátili do našeho "kempu", sbalili věci a šli na parkoviště k našemu autu, tam jsme doplnili naši výbavu ještě o ponožky a tepláky a šli hledat ten další kemp. Po asi hodině a čtvrt jsme jej našli podle cedulky upevněné na stromu. Zrovna odtud odcházeli asi manželé a dali nám pilulky jako dezinfekci do vody k pití. Bylo to od nich milé. Ale kromě té cedulky nebylo v kempu nic, ani budka WC. Takže po vykonání potřeby jsme se šli umýt k potůčku. Když jsem si postěžoval, že nemáme mýdlo, Lída mi vážně odpověděla:"No jak to dělali indiáni?! Umyli se pískem s hlínou!" No tak stejně nic jiného nám nezbývalo. A protože jsme byli dost utahaní a nevyspalí,šli jsme brzy spát, tentokrát pořádně oblečení. Protože tento kemp byl ve výšce 2600m, bylo ještě chladněji než předchozí noc. Přesto jsme se tentokrát dobře vyspali, i když ráno jsme odhadli teplotu na čtyři stupně Celsia. Už jsme se nedivili, že tady vidíme občas sníh. Asi v šest hodin, to už bylo .... května, jsme měli sbaleno a a naposledy vychutnávali krásy tohoto parku.. vyšli zpátky k autu. Auto bylo na parkovišti v pořádku a tak jsme jeli zpět asi 17 mil k Vizitor centru. Po cestě jsme ještě občas zastavovali na vyhlídkových stanovištích. Po odevzdání kartičky jsme se ještě pořádně umyli a osprchovali pomocí PET láhve (nechtělo se nám investovat 4 dolary za použití sprchy)s tím, že se snad doleji někde vykoupeme. V 11 hodin jsme vyjeli k dalšímu cíli, Grand Canyonu ve státě Arizona. Po silnici v nádherné přírodě jsme se stavili v městečku Kanab, tam jsme nakoupili zásoby jíídla asi na tři dny - chléb, salámy,sýry, konzervy. Ani to nebylo drahé. Bohužel neměli plynové bombičky k našemu evropskému vařiči. Tady jsme také získali pěkné a podrobné mapy a informace pro naši další cestu. Tak jsme se pak jimi řídili a byla to cesta krásnou, spíš kouzelnou krajinou,kdy jsme si připadali jako při jízdě dalším národním parkem. Silnice jako dosud vždy perfektní asfaltka bez jediného kazu a téměř rovná.
Po hodině rychlé jízdy jsme uviděli jezero asi 500 metrů vlevo od silnice. Kvůli členitému terénu nebylo moc vidět a ani jsme nedoufali, že bychom se k němu dostali - v tom velkém vedru jsme přitom o koupeli v něm přímo toužili. Jako téměř všude kolem silnice byl plot, který asi ohraničoval jejich nedotknutelný soukromý pozemek nebo území indiánů. Po chvíli ale jsme viděli odbočku směrem k jezeru. Po chvíli váhání a študování cedulí s nápisy , jejichž smyslu jsme úplně nerozuměli, jsme jeli opatrně dál - no co, když tak jsme se spletli. Přijeli jsme až k budce se závorou a černoškou. Opatrně jsme se jí vyptávali jestli se tam smí,že ano, tak kolik to stojí a jestli se tam může strávit noc. Ona se ptala po kartě Golden Eagle, na kterou je vjezd zadarmo a přespání je možné za 6 dolarů za noc. Byli jsme tak nadšeni, že jsem zapomněl poděkovat, což mi Lída právem vytkla a šli jsme pro auto. U budky jsem zastavil, zaplatil a velmi děkoval za předchozí informace. To, jako zatím všude a vždy, viditelně zapůsobilo (nezapomínat!) a černoška sáhla po pěkném informačním časopisu s mapkami v oblasti Lake Powel, kde jsme se vlastně neplánovaně ocitli. S díky jsme odjeli a po asi 500 metrech jsme uviděli jezero v plné kráse. Z naší strany asi 2 km dlouhá písečná plář a možná mnohem delší, z druhé strany pohádkové skalní scenérie - no říkali jsme si - nic kouzelnějšího v tom horku jsme si nemohli vysnít. Zajeli jsme jako ostatní až na pláž a užívali jsme si koupání v příjemně teplé vodě, obklopeni nádhernou krajinou. K večeru jsme nedaleko postavili stan a cystali se k odpočinku. Přišel k nám jeden mladík a že jestli nám nebude vadit v noci hluk z terénních aut, se kterými tam budou po pískových dunách jezdit. My že OK a za chvíli jsme usnuli. Kromě asi půlhodinové přestávky, kdy tam řádili s těmi auty, jsme se parádně vyspali v teplé noci, minimálně oblečeni. To už bylo úterý 2. června, tachometr ukazoval 493 mil. Ráno jsme se probudili kolem půl sedmé. Opět svítilo slunce, teplota odhadem 15 - 20 stupňů. No příjemný rozdíl proti včerejšku. Za hodinu už jsme byli ve vodě, paráda. Přitom je tu málo lidí, většinou s hodně velkými karavany, některé jako autobus. Občas si za takovým karavanem táhnou terénní auto nebo loď. Viděli jsme, jak nakládají z vody skútr - prostě zacouvali s přívěsem do vody (auto tam bylo celé taky) a skútr na něj najel po vodě. Pak ještě koupání a kolem desáté jsme jsme odjeli s cílem Grand Canyon Village, což už je v Arizoně, my byli u jezera ještě v Utahu, ale těsně. Po cestě jsme se stavili na hrázi přehrady Glenn Dam,v jejích vodách jsme se před chvílí koupali.Tam jsme se setkali s manželi z Kanady, původem z Československa, kteří doprovázeli dvě češky. Od manželů, kteří mluvili perfektně česky jsme se konečně dozvěděli, jak je to s tamním pojištěním - především že u nich nikdo nesmí nikoho nutit k pojistce, ale pak když se způsobí jinému újma na zdraví, je to pak velmi drahé. My tu pojistku asi nemáme, protože když jsme se bavili o ceně půjčeného auta, oni zaplatili asi o 50 procent víc, z uvedeného důvodu je tato pojistka dosti drahá. Když se pak nás ptali na jméno půjčovny, odpověděli jsme foneticky Save More. On že to je divné, že takovou společnosst nezná. Pak je napadlo jestli to není Seiv Moor a už bylo jasno. Ty dvě češky se smály, že prý známe angličtinu asi jako ony. Také nám dali cenné informace o Grand Canyonu - že tam jezdí vyhlídkové autobusy zdarma. Zastavují na každém vyhlídkovém bodu, kde se může vystoupit a počkat na další.A také že hlásí na pozítří zhoršení počasí, tak abychom tam jeli hned. Ještě nám poradili o nabíjení baterií v kameře, že to trvá o dost déle než u nás a je třeba mít speciální propojku z 220 na 120 V, tu jsme si už vezli z domova. Pak jsme si prohlédli přehradu i zevnitř s průvodkyní. Sjeli jsme dolů výtahem, dole byly sály s turbínamy a jiným zařízením, kterému my nerozumíme, i kdzž ostatní asi ano. Ale americká angličtina je nádherná. Nahoře pak jsme si přečetli, že přehrada je na řece Colorado, je 225 metrů vysoká, jmenuje se stejně jako jezero, tedy Lake Powel, dohotovena v roce 1963 a byla napouštěna 17 let. To už jsme v Arizoně a přetáčíme ručičky o hodinu zpět. Už z toho času máme guláš. V městečku Page poblíž přehrady Tam do informací a do marketu nakoupit jídlo. V městečku bylo hodně indiánů, i pracujících v obchodech. Pak přejezd do 150 mil vzdálené Grand Canyon Village, po cestě doplňujeme benzin . Zaplatili jsme v prodejně a pak chtěli natankovat. Opět to nešlo. Poradili nám opět místní lidé, ale i jim to dalo trochu zabrat - tady platí všichni kartami a to je jiný postup. Nakonec se jim povedlo stojan pomocí tlačítek odblokovat. Vzali jsme plnou nádrž, v kase nám pak vrátili. Cena benzinu tu byla 1,19 US dolarů za galon, což je asi 4,5 litru. Ale přesto jsme i tady měli zpočátku problém, stojan byl zablokovaný. Poradili nám opět američané, ale i pro ně to byl trochu problém - oni platí kartami, při placení penězi se musí odblokovat. Moudří jsme z toho ale moc nebyli. Na tachometru bylo 588 mil. Blížil se západ slunce, když jsme poprvé spatřili Grand Canyon První pohled na něl byl ohromný, navíc kaňon byl ozářený červeným světlem zapadajícího slunce. Poté jsme se stavili ještě na třech vyhlídkových bodech, než jsme přijeli do městečka Tusayan. Tam jsme přespali opět v autě, opět drahý kemp.
Středa 3. června
Docela dobře jsme se vyspali, ale bylo trochu chladno, byli jsme ve výšce 2100 metrů. No a protože doma jsem si vytkl za jeden z cílů cesty v USA prohlídku Grand Canyonu z letadla, hned ráno jsme jeli na letiště. Tam jsme si vybrali společnost, která nabízela 50ti minutový let za 71 dolarů s odletem v 9,15 hodin. Zbývala nám hodina času, kterou jsme strávili hygienou a prohlídkou prostor letiště. Trochu mne udivilo, když pasažéři při skončení letu vystupovali z letadel ne z úplně zdravou barvou obličeje. Pak pro nás přišel do haly pilot a dovedl nás čtyři pasažéry k letadlu. Tam nás každého zvlášťvyfotil a hned předal fotku. Posadili jsme se do letadla a hned šli nahoru. Nádherné pohledy z výšky do míst, které ze země nebylo vidět. Kaňon je asi 20 až 30 kilometrů široký a dlouhý několikset kilometrů. Při letu se zdálo, že stojíme skoro na jednom místě, jak byl rozlehlý. Kameroval jsem kaňon po celou dobu letu. Také jsem zjistil, proč byli ti lidé po výstupu z letadla tak bledí - kvůli silnému větru to s námi nahoře házelo jak na houpačce. No splnil jsem si svůj velký sen, byl to velký zážitek, i když mi pak fyzicky nebylo úplně nejlíp. Pak už jsme nasedli do našeho auta, který teď poprvé řídila Lída a jeli do vesnie Grand Canyon. Tam jsme se nejdřív pokoušeli získat povolení pro dvoudenní pobyt dole v kaňonu, chtěli jsme přespat v Indiánské vesnici. To se nám ale bohužel nepovedlo,protože přespání tam stálo 28 dolarů pro jednoho a v kempu už nebylo místo. A také to byl dost náročný sestup na Lídiny kyčelní klouby. Takžejsme využili radu těch čechokanaďanů na výletní autobus. Byla skvělá, opravdu to bylo tak, jak říkali. Vystoupili jsme celkem na devíti bodech, kde jsme se vždy deset minut zdrželi na další autobusy. Byl to nádherný zážitek, který nám zpestřovalz nebojácné veverky. Zhoršilo se ale počasí, sice bylo stále slunečno, ale začal foukat silný vítr, i letadla přestaly létat. To jsem měl štěstí, že jsem to ještě stihl. No nafilmovali a nafotili jsme toho dost. Zajeli jsme s autem k vlakovému nádraží a uložili se ke spánku. Teplota večer byla 15 stupňů.
Čtvrtek 4. června, na tachometru je 670 mil.
Ráno jsme vstávali v půl sedmé, prohlédli jsme si vesnici a sehnali konečně tu naši modrou bombičku k plynovému vařiči. Tady mají jiný typ, který k tomu našmu nejde použít.Tak to jsme byli rádi a hned jsme koupili hodně hrubě mletou kávu a čaj, také sušené polévky. Při koupi osmi sáčků byla cena skoro stejná jako kdybychom koupili jen dvě, takže osm. Pak psaní pohledů, známka do Rvropy za 50 centů nás mile překvapila. Ještě pohled d o Grand Canyonu s řekou Colorado, která tekla 1200 metrů pod námi.Dole bývá teplota tak o 15 stupňů vyšší než tady nahoře, při sestupu dolů kontrolují strážci dostatek pitné vody a jsou prý velmi přísní. Kolem poledne jsme vyjeli směrem k dalšímu národnímu parku Monument Walley. Asi 80 mil jsme jeli stejnou trasou zpět jako předevčírem, jinak to nešlo naplánovat. Asi v půli cesty mně v řízení vystřídala do té doby spící Lída. Řídí už dobře, zvykla si na automatické řazení. Dál vedla opět perfektní silnice, lemovaná dlouhé desítky mil plotem, za nímž byly občas indiánská obydlí - no nevzhledné chatrče, ale snad u každé bylo velké silné auto s korbou. Tady nebyla šance na nocleh na parkovišti. Asi 30 mil před cílem cesty jsme odbočili do Navajského národního parku, co kdyby tam byl nějaký levný kemp. No tady se nám to povedlo na 100 %. V blízkosti Vizitor centra jsme našli volné tábořiště. Ohlásili jsme se podle návodu na vývěsce pro jistotu u rangera. Oll right. Žádné omezení, žádné poplatky. Čisté WC, voda, hezké prostředí.Byl to vlastně vstup do národního parku, jehož jméno jsem si bohužel nezapsal. Byli jsme se tam letmo podívat,ale proti těm předchozím nebylo tak zajímavé, abychom se tu zdrželi déle - máme toho ještě dost naplánovaného. Stan jsme nestavěli, bylo chladno, tak 12 až 15 stupňů a silný vítr. Ten je tu víceméně stálý od prvního okamžiku přistání. Uvařili jsme si v kryté kóji čaj, polévku. Prima. Navečeřeli jsme se v krytém indiánském opuštěném tržišti, bylo to dobré kvůli tomu silnému větru. Pak nocleh v autě.
Pátek 5. června, na tachometru je 814 mil
Ráno jsme vstávali v pět hodin místního času, trochu si prohlédli národní park a v 7 hodin jsme odjeli směr Monument Walley, vzdáleného asi 50 mil, takže asi hodinu cesty. Střídáme se v řízení, je to fajn. Když řídí Lída, já čtu pomocí slovníku psané dopravní značky,které tu mají poměrně v oblibě. V jedné chvíli jsme měli dost štěstí - když jsem odtrhl oči od slovníku, koutkem oka jsem zahlédl stopku na místě, kde bychom ji nečekali - jeli jsme po široké a pěkné silnici, která sváděla k domění že jsme na hlavní. Vyhrkl jsem - byla tam stopka - a Lída podle mně vzhledem k situaci ležérně zastavila těsně před křižovatkou. Teprv později jsem
si vzpomněl, že auto má ABS systém, na který jsme nebyli zvyklí a který jsme tehdy poprvé (a naposledy) v praxi
vyzkoušeli. Dál za indiánským městečkem Kayenta, které nám spíš připadalo jako menší vesnička jsme zastavili vyfotit další z mnoha nádherných přírodních scenérií, které jsme po cestě, především v Utahu, viděli. Při focení a rozhlížení se po krajině nás došel indián, patrně z kmene Navahů. Požádal jsem ho zda bych si jej mohl vyfotit a nakamerovat, beze všeho souhlasil. Pak požádal o vodu, což jsem interpretoval Lídě jako že chce napít. Lída nato odpověděla, asi pod dojmem z čtení Rodokapsů,
že žádný alkohol nemáme. Ani ji při pohledu na toho indiána nenapadlo, že by chtěl něco jiného. No dopadlo to dobře, indián česky neuměl a s chutí se napil vody. Pak jsem se dohodl s Lídou, že ho svezeme, což jsem mu pak nabídl, on s chladnou tváří přijal. Trošku jsem přece jen měl obavu, tak jsem mu nabídl sedadlo vpředu a rozjeli jsme se. Vtom indián tiše řekl: Glasis. Tak Lídě zachránil brýle, které by určitě jinak ztratila. Nezapomněl jsem poděkovat. Nakonec s námi jel asi 20 mil až před Monument Walley do jeho indiánské vesničky. Po další krátké cestě jsme zaparkovali u Vizitor centra, kde jsme ihned dostávali nabídky na projížďku parkem za 15 až 40 dolarů. S díky jsme odmítali, půjčeného auta nám zase tak líto nebylo. Nebyli tak dotěrní jako ti "naháněči" v Turecku. Ve Vizitor centre opět mapy, podle kterých jsme pak jezdili po parku. Všude se tam nesmí, indiáni tam mají své vesničky. Viděli jsme nádherné skalní scenérie, jakoby vyrůstající z jinak rovinné oblasti. Mnohokrát jsme zastavili, fotili, kamerovali vděčné objekty. Moc se námtam líbilo, byl to vlastně pro mně druhý nejdůležitější bod při našem cestování. Auto přitom téměř dokonale změnilo barvu z původně bílé na červenou - červený prach byl v celém parku. Po cestě jsme si koupili od indiánů amulet pro štěstí z kůže a peří, moc se nám líbil. Cenu jsme bez problémů usmlouvali z 10 na 7,5 US dolarů.Protože jsme měli jen větší bankovku, indián vytáhl z kapsy neuvěřitelný svazek bankovek, ve kterých se evidentně nevyznal. Nakonec jsme si museli vzít nazpět sami, bez problémů. Pak jsme se rozhodli jet dál do NP Arches, vzdáleného asi 200 mil. Měli jsme toho ještě hodně naplánovaného. Posun hodinek o jednu hodinu dopředu, vjížděli jsme po chvíli do Utahu s tím, že se vyspíme někde v autě. No Lída je už dost otrlá, zážitky z cestování ( a hlavně nocování)po Sardinii jsou už nějak zapomenuty a zatím nám to tu vychází. V městečku Mexican Hot nás zastavuje za mostem hlídka policie ozbrojená hrozivě puškami. Původně plánovanou trasou nemůžeme dál pokračovat, prý tam zasahuje policie s auty. S úsměvem nám na mapě vysvětlují trasu objížďky, dlouhou asi 70 mil.Protože tušíme, že na objížďce nebudou žádné benzinky, tankujeme zde poprvé sami za peníze a udělali jsme dobře. Za těch 70 mil po nádherné asfaltce bez jediného výtluku jsme nepotkali žádnou vesničku, natož benzinku, auta jsme potkali asi čtyři. A myslím, že jsme viděli po této cestě tak krásné přírodní scenérie,že jsme této zajížďky nemuseli litovat. Po asi pěti mílích jsme zdolávali téměř kolmou stěnu s převýšením 330 metrů, do níž byla silnice vtesána do skály - úchvatný pohled.Byla to jediná prašná cesta, nákladní auta tam měly zakázaný vjezd. Další úžasná podívaná se nám objevila asi 8 mil před koncem objížďky, opět silnice vedla krásným prostředím, po otočce částečně ve skále vedla asi míli po ní rovně do stoupání a najednou před námi zmizela v téměř kolmé asi 200 metrů vysoké a velmi úzké průrvě mezi skalami. Skoro se nám nechtělo věřit, že tam někde nekončí.Díval jsem se na obálku našeho Road atlasu, velmi nám tuto scenérii připomínala. Ale skutečnost byla jiná a hezčí. Lituji, že jsem to netočil na kameru. Po průjezdu skalním masívem jsme vyjeli na naši původní silnici a za chvíli jsme projížděli městečkem Blanding. Asi tři míle za městečkem jsme uviděli hezké jezero s čistou vodou a tábořištěm - a bylo rozhodnuto. Zajeli jsme k němu, rádi se vykoupali, i když voda byla dost studená. Ale bylo to potřeba. Pak jsme na osamělém tábořišti zůstali přes noc.
Sobota6. června, na tachometru je 980 mil
Probudili jsme se opět brzy, ale vyspalí jsme byli dobře - opět v autě, docela to tam jde, když se předek postaví do kopce. Dohodli jsme se, že dnes do n.p. Arches nepojedeme, abychom nebyli přesyceni skalami a také je tady hezké prostředí no a vypereme si. Ráno bylo tepleji, asi 12 stupňů. Umyl jsem auto - bylo dost zaprášené od včerejška z těch prašných silniček v Monument Walley, hygiena v přehradě - že to není jezero jsme zjistili během dne a pak do městečka na nákup. V obchodě jsme koupili šunku Turkey, výborná, 1 libra za 3,50, pomeranče v sáčku byly se slevou, jen velmi málo poškozené, jedna libra za 0,49 dolaru. Pak jsme na účtence zjistili, že nám pomeranče namarkovali jednou tak dráž, tak jsem rozdíl 2,60 dolaru úspěšně vymohl zpět. V poledne jsme byli zpět, zajeli jsme ale na vyhlédnuté jiné lepší místo. Bylo asi 25 stupňů, lehce zataženo a opět vítr, ale dnes slabší - tak 6 m za vteřinu. Teď se koupeme, ale jen krátce - odhaduji teplotu vody tak na 12 - 15 stupňů. Pojídáme chléb se šunkou, pomeranče, káva. Pohoda.Večer jsme se šli projít , na jedné vyvýšenině nad přehradou jsme si sedli na lavičku na dívali se na přehradu. U ní stanoval nějaký tlustý asi Mexičan. Zahlédl nás, stáhl si kalhoty a vyšpulil na nás holý zadek. No jsme v cizí zemi a tak jsme se zvedli a šli raději dál. Od té doby mu říkáme "ten s holým zadkem". Po návratu stavíme stan, díváme se do mapy a zjišťujeme, že se nalézáme ve výšce asi 2500 - 2800 metrů. Už se nedivíme té teplotě vody v přehradě. Večer uléháme do stanu
Neděle 7. června, na tachometru 990 mil
Probouzíme se brzy - hned po východu slunce, kolem 5,15 hod. Větřík už svěže pofukuje. Balíme, snídáme a odjíždíme s cílem n.p. Arches. Ten s holým zadkem se právě myl v přehradě. Cestou jsme projížděli opět nádhernou krajinou se skalními útvary. Také jsme při jedné ze zastávek potkali několik naleštěných historických aut s dobově oblečenými, usmívajícími se a kynoucími nám lidmi. Po šedesáti mílích jsme přijeli do hezkého městečka Moab, asi tři míle od parku.Tam chvíle zdržení a po chvíli další jízdy jsme přejížděli po dlouhém mostě dost mohutnou řeku Colorado. Poté jsme zůstali stát ve frontě asi třiceti aut před bránou do parku. To bylo kolem půl jedenácté. Po projetí branou jsme zaparkovali na parkovišti u Vizitor centra a dál šli pěšky na prohlídku. Bylo to zase něco jiného než co jsme dosud viděli - vše bylo oblé - kameny, skály, oblouky. Hlavní dominantou jsou tu právě ty oblouky, z nichž jeden je, co se týče rozpětí, největší na světě. Škoda že asi dlouho nevydrží, v prostřední části je hodně tenký. Ale i ostatní výjevy byly báječné. Pěkně se vyjímaly vzdálené zasněžené vrcholky hor vysoké 3800 metrů. N.p. Arches leží ve výšce 1400 až 1600metrů. Teplota dnes byla tak kolem 25 stupňů, podle Lídy víc. Dostala z toho horka nějaký slabý úpal. Pak ještě ten den jsme jeli dál směrem k jednomu z nejzajímavějších cílů naší cesty po USA - národnímu parku Yelowstone. Po 25 mílích jsme brali benzin na jedné opuštěné křižovatce. Vál přitom velmi silný vítr, písek se na mně přímo sypal, měl jsem ho všude. Pumpař říkal, že je to tu tak skoro pořád. Docela mu věřím, zatím jsme tu přes den nezažili slabý vítr, natož bezvětří. Pak jsme pokračovali po dálnici, jejíž opačný směr byl několik desítek metrů vzdálen od našeho, do - dá se říci pohraničního - městečka Fruity, už v Coloradu. Na pomyslné hranici bylo Vizitor Centre, po 20. hodině ale už zavřené. To nám ale nevadili, chtěli jsme tam na parkovišti přespat. Byl to tam jeden z nejlepších noclehů v autě. Bylo teplo, ale dul stále tak silný vítr, až se Lída bála aby nás to po cestě sem nepřevrátilo. To má z těch zpráv v naší televizi. A hlavně po 24 hodin denně tu byly otevřeny perfektní WC s umývárnou a teplou vodou, k dispozici byly podrobné mapy státu Colorado. Jednu jsme si vzali. Spolu s námi využívalo toto parkoviště k přespání dalších několik aut. Zatím tady v USA jsme nenarazili na placené WC, jen sprcha a prádelna se platí. Dnes jsme najeli 228 mil.
Pondělí 8. června. Na tachometru 1218 mil.
Vstáváme kolem šesté hodiny, balíme, myjeme si hlavu - je to potřeba hlavně kvůli včerejší pískové vánice. Po snídani jedeme dál směr Yelowstonský národní park, stále podél řeky Colorado. Po cestě se stavujeme v malebném, jakoby ze starých časů vystřiženém městečku Rifle. V Informacích tam debatuji se dvěma dámami, vědí že se tam pije pivo a že hlavní město je Praha. Docela si kupodivu u šálku kávy rozumíme. Dostal jsem další mapy a také radu jak se dostat k blízké přehradě. Také jsme si prohlédli městečko, nakoupili v supermarketu potraviny a pak se vydali k té přehradě. Byla se sypanou hrází, asi 30 metrů vysoká, bez elektrárny, asi určená jako protipovodňová a také vhodná k vodním sportům, s hezkým okolím.Voda byla ale ledová a protože i bylo celkem chladno, nekoupali jsme se tu. Vítr dost utichl, ale na naše poměry byl i tak dost silný. No jsme ve výšce přes 2000 metrů, takže se není čemu divit. Na nízkém okolním pohoří byly ještě zbytky sněhu. To už bylo půl dvanácté a tak jsme pokračovali v jízdě autem dál do státu Wyoming. Krátce jsme se zastavili v městečku Craig, dál jsme jeli méně atraktivní krajinou pastvin s poměrně blízko od sebe vzdálenými rančia bádáme, kam všechen ten dobytek na zimu ustájí - myslíme, že jej nechávají venku. Stavení na rančích se skládaly obvykle z jednoho až dvou obytných domků a dvou až tří účelových stavení, spíš jen menší zastřešené prostory. U nich stálo dva až osm těch silných dodávek, které jsme také hodně vídali n apř. i v indiánských rezervacích, a dále nějaké stroje. Dál jsme pokačovali směrem k dálnici ve státě Wyoming. Hranice jsme poznali opět jen podle vítací tabule u silnicNa naší mapě jsme měli míjet nějaký Creston. Bylo tam ale jen jedno stavení. Opravdu máme velmi podrobnou mapu. Pokračujeme po dálnici směr Rawlins, po cestě zažíváme silný liják s kroupami a pár vydatných přeháněk, doprovázených silným větrem. Ještě na dálnici na nás padá únava, takže jsme se rozhodli zastavit na jednom odpočívadle s trucky a tam přenocovat. Dnes řídila většinou Lída, mně se nějak zavíraly oči, i když jsem spal na dnešek velmi dobře. Dopisuji deník v osm večer a jdeme spát.
Úterý 9. června.
Zjišťujeme, že není dobrý nápad nocovat mezi trucky - ty mají celou noc spuštěný motor kvůli mrazákům. Přesto já jsem spal dobře do čtyř hodin, Lída na tom byla hůř - spala prý jen do půlnoci. Navíc v noci dál vydatně pršelo a byla velká zima - asi 6 stupňů. No já spal tak 8 hodin, stačí.
V 6 hodin jsme vyjeli do n.p. Grand Tetonu. Unavení jsme kupodivu nebyli, v řízení jsme se pravidelně střídali. Hranice Wyomingu jsme poznali opět podle cedule u silnice. Ve městě Rawlins jsme brali benzin, gallon za 1,06 dolaru. Dokonce dál byl za 0,99 dolaru. Po cestě dostkrát pršelo. Zastavili jsme se jen v měsrečku Dubois . Hodně nás zaujalo, jakoby vystřižené z westernových filmů. Samozřejmně opět focení. Pak jsem se ze zvědavosti zeptal v jednom ubytovacím zařízení na cenu pokoje pro dvě osoby na jednu noc. I když jsem říkal že se jen ptám, tak mi ukázal skoro všechny pokoje a málem mně v nich rovnou ubytoval.No nakonec jsem e dozvěděl cenu - 34 dolarů jsem se dozvěděl cenu - 34 dolarů. Doma jsem měl informaci o cenách asi čtyřikrát menší. Tak jsme jeli dál podle plánu. Když jsme přejížděli jedno z pohoří Kordilier, zažili jsme ve výšce něco přes 3000 m zasněženou krajinu a docela vydatné sněžení. Tam jsme se také zastavili a kromě focení jsme si udělali v červnu sněhuláka. Pak klesání prudce dolů a po dvaceti mílích jsme byli v n.p. Grand Teton, ve výšce 2000 m. Tady pro změnu zase prší. Po cestě dolů se nám postavil do cesty krásný velký los. Teprve až když jsme zastavili, odešel ze silnice do lesa. Po chvíli čekání v autě na parkovišti přestalo pršet a byla krásná viditelnost. Na mapě jsme si ašli vyhlídkový bod na kopci Signal Mountain s převýšením 300 metrů nad okolím, kam se dalo zajet autem téměř až na vrchlek. Moc hezká vyhlídka, stála za to. Pak jsme zajeli k Vizitor Centru a chtěli si zaplatit 6 US dolarů za místo pro stan ve velmi pěkném kempu,u každého vyhrazeného místa bylo ohniště se stolkem a lavičkou. Jenže už bylo vše obsazeno. No stejně bychom stan kvůli vrtkavému počasí nestavěli. Tak jsme zajeli na parkoviště u toho Vizitor Centra, kde byly opět celou noc otevřené WC a umývárna s teplou vodou a brzy jsme usnuli.