USA 1998
Po procestování šestnácti států v Evropě, od norského Narviku ležícího za polárním kruhem až po okraj afrického kontinentu, od Portugalska po azijskou část Turecka jsme se dohodli, že ukončíme cestování v našem stylu měsíčním pobytem v USA. Bylo to hlavně moje velké přání, splnit si svúj klukovský sen,kdy jsme si naplánovali s mým kamarádem útěk do Ameriky, hlavně pod vlivem četby Rodokapsů. Nakonec zůstalo jen u snu, který jsem si teď chtěl splnit, i když jen stylem legální dovolené. Největší problém byla angličtina, kterou jsme vůbec neuměli. V Evropě jsme se obešli alespoň s mojí chabou Němčinou a když jsme jeli do azijské části Turecka kde jsme správně předpokládali že tam se nedomluvíme ani touto řečí, jsme se řídili naším heslem "když nejde o život,....". Jenže z našeho kontinentu jsme se mohli sebrat a odjet domů, ale z USA by to mohl být velký problém. Tak nám nezbývalo, než se alespoň základy Angličtiny naučit. Zakoupil jsem proto učebnici s názvem "Anglicky za tři měsíce" a začal s biflováním slovíček a trochu gramatiky. Času jsem ale díky mému velkému koníčku, což bylo letecké modelářství a také pracovnímu vytížení moc neměl a tak jsem se učil prakticky jen při jízdě vlakem, kterým jsem tehdy dost cestoval. Lída se občas také do učebnice podívala, ale jen hodně sporadicky. No název učebnice byl hodně zavádějící a také vzhledem k mému věku mi trvalo tak dva tři roky než jsem ještě s pomocí další učebnice se něco naučil, v čemž mně měla podpořit Lída se znalostí asi čtyřiceti slovíček z první a částečně druhé lekce. Zbývalo vyřešit ještě kde a jak tam budeme vůbec cestovat. Pomocí katalogů z cestovek jsme se rozhodli navštívit národní parky na Středozápadě USA. Způsob cestování jsme moc neřešili - napadla nás koupě levného ojetého auta, stop, vlak, přinejhorším půjčením auta. Hlavně že budeme v Americe a tam se uvidí. Nějak si poradíme, jako zatím vždycky. Když jsme finišovali s přípravou prohlásila Lída že už jsme na tohle dobrodružství staří a že nepojede. Až po mé úvaze že tedy pojedu sám, si to nakonec přece jen rozmyslela. Takže jsme si vyběhali na Americkém konzulátu vízum, což nebylo jednoduché, koupili letenky nakonec do Las Vegas po 22 250,- Kč, sbalili věci a 28. května 1998 jsme odletěli letadlem Fokker 100 společností KLM z Ruzyně, s přestupem v Nizozemském Shipolu a pak v Memphisu do Las Vegas. Těšil jsem se na start a let, můj první v životě - já letěl předtím tak akorát ve sportovním letadle a na rogalle. Celý let jsem si užíval, bylo skoro jasno a já nadšeně pozoroval zem z letadla. Skvělý byl pohled na Holandsko, je to rovina jako vodní hladina, svrchu to vypadalo, jako kdyby někdo narýsoval na prkno obdélníky a čtverce, což byly větší či menší vodní kanály. Ale protože to byla moje první cesta letadlem - Lída kdysi letěla s cestovkou do Ruska, dost jsem se bál přestupů, jak se dozvíme kde je náš další let a jak se k němu dostaneme. S obavami jsme šli v Shipolu za davem do haly, kde jsme uviděli světelnou tabuli s údaji o odletech a také číslem s písmenem G11.Z čehož jsme usoudili, že se máme držet trasy G11. Letiště daleko větší než v Praze, proto jsme se pohybovali po pohyblivých chodnících. Vše ale bylo natolik srozumitelné, že jsme neměli žádné problémy. O zavazadla a místenky jsme se nemuseli starat - další let byl se stejnou společností. Nastoupili jsme do velkého letadla A 300 tentokrát do prostřední řady. Opět velmi strmý start. Se zájmem jsme sledovali údaje o letu, rychlost, výška,teplota a snažili se ovládat televizní obrazovku, což se nám moc nedařilo. Po dobu letu vynikající pohoštění, jídlo, pití, co kdo chtěl. Letěli jsme nějakým obloukem kolem Gronska do Memphisu, let trval devět hodin. Tam posun hodinek o 9 hodin dozadu. Pak nás čekal první zádrhel - imigrační úředník, ze kterého jsme měli už předem velký respekt, pramenící z vyprávění jiných. A zádrhel to pro nás opravdu byl.Po kontrole dokladů, vyptávání o účelu naší cesty, o financích. Když se úředník ptal kolik máme dolarů, Lída odpověděla "nou many" což jsem pokládal za blbost, navíc jsme u sebe měli 1000 dolarů a tak jsem promptně si jakoby vzpomněl že máme těch 1000 US, načež nám nedal povolení ke vstupu a poslal nás i s kufry do nějaké kanceláře. Tak nejdřív jsme zmateně čekali na kufry u pásu podle ostatních a asi po pěti minutách jsme si oddechli - kufry přijely ( v Amsterodamu jsme se o ně nestarali). Pak jsme chvíli hledali tu kancelář. Tam už sedělo asi pět lidí, většinou podezřele vypadajících a čekali.To už u pultu zpovídala úřednice nějakou paní, pak ji vyzvala k otisku palce a pak ji teprve pustila a ta žena byla šťastná a anglicky děkovala. Pak úřednice něco řekla čemuž jsem vůbec nerozuměl, a to zabodovala poprvé Lída - že nás prý volají jménem. Pak se nás na něco vyptávala čemuž jsem absolutně nerozuměl a Lída zabodovala se svou znalostí čtyřiceti anglických slovíček podruhé - prý úřednice pronesla " Las Vegas family? načež Lída odpověděla "no family", načež nás úřednice pustila i se všemi našimi doklady dokonce bez otisku palce. Tak to jsme si oddychli a já v duchu Lídu obdivoval. S těmi papíry jsme zas šli za tím imigračním úředníkem a ten nám vystavil vytoužené povolení ke vstupu do USA. Tak to jsme si oddychli, hlavně jábyl úplně grogy - hlavně proto že jsem vůbec nespal a to už bylo podle SEČ kolem 6. hodiny ráno, tam bylo 11 večer. Ale to nebylo ještě vše - u vstupu do haly stál strážce se psem, všichni si museli dát zavazadla a kabáty ke zdi a stoupnout si asi 15 metrů od nich do řady. Pes zavazadla pečlivě očichal a pak teprv jsme si je mohli vzít a jít do haly. Ta už byla menší i horší než v Praze. Zavazadla jsme bez problémů odbavili a našli náš let. To Lída zabodovsla potřetí - vzpomněla si, že máme z Prahy palubní lístek jen do Memphisu a že pro další let musíme mít jiný. Tak pro něj, něco se ale tomu černochovi nelíbilo, jenže my nevěděli co a tak to vzdal a ten lístek nám vydal. Tohle letiště nás zklamalo svojí úrovní, třeba přeprava zavazadel se prováděla na takových primitivních vozících (kdepak nějaká hydraulika) a černoši házeli a házeli, žádné ohledy. V letadle pak letušky byly oblečeny civilně, nic moc. Let do Las Vegas trval tři hodiny, já celý let tvrdě spal. Před přistáním mně Lída vzbudila a oba jsme zírali na tu záplavu světel pod námi a nám v tom okamžiku připadalo, že tam po přistání budeme mít pocit jehly v kupce sena. No nebyli jsme pak daleko od pravdy. Po přistání jsme šli prstem do haly a pak řídíce se osvědčenou metodou jít za davem jsme procházeli kouzelnými nekonečnými prostorami lemovanými umělými palmami po kobercích, posléze jsme se pak řídili spíš instinktem a ttaké šipkami DAGGAGE GROUND, o nichž jsme spíš tušili, že jdeme správně. Vešude kolem nás blikaly svítící reklamy, doprovázené zvuky hracích automatů. No byli jsme z toho všeho "na větvi". Oddechli jsme si, když jsme uviděli v patře pod námi v hale šestnáct pásů, které chrlily zuavazadla z přistávajících letadel (v Memphidu byl jeden). Když se nám podařilo najít ten správný pás, uviděli jsme ihned naše zavazadla. To už bylo 11 hodin místního času (posun ručiček o 2 hodiny dozadu) a my jsme nevěděli co dál, zůstali jsme nakonec v letištní hale. Lída se pokoušela usnout, já se zase vydal na průzkum s cílem ujasnit si co dál. V informacích mi dali mapku města, no horší mapku jsem ještě neviděl - jakokdyby někdo schema města nakreslil od ruky a naxeroxoval. Pohled z okna na skutečné město mi vnukl myšlenku, že něco jako autobazar tu nenajdeme, dál jsem zjistil že tudy žádná železnice nevede. Tak - že prakticky nezbývalo než se zastavit u jednoho z několika kanceláří, které zprostředkovávali půjčení auta - spíš abych zjistil,kolik by to na 31 dní stálo. A tady byl ten poslední zádrhel - vypůjčit si auto. Bylo to horší, než jsm si myslel - za prvé americké angličtině jsem skoro vůbec nerozuměl, za druhé tady mají jiný systém půjčování, pojišťování. První problém jsem nakonec zvládnul po asi hodinovém vyjednávání u dvou firem (vybíral jsem lacinější) díky trpělivosti personálu a také tužce a papíru, psanému jsem už víc rozuměl. Například - slovo "auto" se tam vysloví úplně jinak než jak je psáno v učebnicích angličtiny, nakonec jsem musel použít tužku a papír. Paní zazářily oči a upřesnila moje vyslovení nějak jako "chór" a pak už to šlo líp. Chtěl jsem nějaké malé auto s ručním řazením. Měli ale pouze automaty a tak mi nabídla a spočítala cenu malého japonského auta včetně pojištění do dalších států, které jsme chtěli navštívit. Cena mně velmi mile překvapila, v jiných společnostech, kterých bylo na letišti asi šest,chtěli nejméně o třetinu víc. Bylo to v přepočtu něco kolem našich 22 000,- Kč. Takže že to berem, paní mi napsala na takový obyčejný papírek o veikosti asi 4x6 cm typ auta a cenu za vypůjčení s tím, že ráno to ještě domluvíme. Lída souhlasila a pak jsme se na sedačkách trochu vyspali. Ráno jsem zamířil s Lídou k té půjčovně společnosti s názvem Save More. Byla tam už jiná paní a když jsem ji řekl o domluvě s její předchůdchyní, respektovala vše, co bylo dohodnuto Poté požadovala ten papírek od její kolegyně, který my jsme považovali jako nedůletý, jen pro naši informaci - byl bez podpisu, bez razítka. Ani jsem moc nevěděl, jestli jsem jej nevyhodil. Paní ale trvala na svém,my jej u sebe tedy marně hledali, ona tedy také u sebe a nic. Nakonec ho Lída našla ve své kabelce a paní za pultem vypadala, jako kdyby vyhrála v loterii, my nechápali. Přece si tu cenu mohla spočítat znovu. Pak nás ale informovala že už to malé auto nemají a že nám půjčí dvoulitrového Forda. S tím jsem rozhodně nesouhlasil, což vyvolalo její zděšenou reakci s argumenty proč - vždyť má silný motor, je lepší. Až když na moji otázku na cenu odpověděla že stejnou jako za původní slíbené auto, tádi jsme souhlasili.Pak po rutinní administrativě, především kontrole platební karty, nám předala papíry, klíč k vozu a dovedla nás na stanoviště busu jejich společnosti. Za chvíli přijel miniwan, nastoupili jsme, ukázali papíry s dotazem aby námřekl kdy máme vystoupit. Kývl, papíry a klíč vzal k sobě, na jedné zastávce náim vše podal a ukázal rukou na neoplocené prostranství s několika auty. S díky jsme trochu zmateně vystoupili a brzy jsme podle značky našli naše auto. Byl to nádherný bílý téměř nový dvoulitrový Ford. Klíč pasoval a Lída mně svěřila rozjezd. Problém byl v tom, že o autu s automatickou převodovkou jsme v životě neviděli a absolutně jsme ani nevěděli jak jej nastartovat. Kolem spěchal nějaký pán a tak jsem ho požádal o radu. On sedl za volant a ukázal co a jak a zase odspěchal.Lekce trvala jen pár vteřin a tak jsme chvíli vstřebávali postup. Po chvíli se nám podařilo nastartovat a ujet pár metrů. Když jsem chtěl zařadit další rychlost, málem jsme si rozbili hlavu o přední sklo - tam kde je u nás spojka, tady byla brzda. No aspoň si to budeme pamatovat, že tady žádná spojka není. Přesto jsme si to asi třikrát ještě zopakovali. Poté jsme s obavami vyjeli na silnici, naštěstí málo frekventované a snažili se dostat z města na silnici směřující k našemu prvnímu cíli, národnímu parku Zion Musím přiznat,že začátky byly hrozné. Kromě řízení to byly světelné křižovatky se světly až za nimi a my jsme ani přesně nevěděli při odbočování, kdy máme přednost. No kolemjedoucí auta si zahoukala. Při dalším zaparkování se nás ptal nějaký pán - may I help You? což jsme dál slýchali ještě několikrát. Poradil další cestu a my s díky odjeli správným směrem z města. Na původní záměr, podívat se do centra Las Vegas,jsme rychle zapomněli také proto,že jsme byli úplně grogy ,
Po výjezdu z města jsme chtěli co nejdříve někde zastavit a vyspat se. Jenže zvědavost zvítězila - neobyčejná stepní krajina s pozadím vysokého skalního masivu do kterého vedla naše silnice nám rychle dala zapomenout na odpočinek. Nedovedli jsme si představit, jak se do té vysoké kolmé stěny dostaneme ani z bezprostřední blízkosti. Nakonec se před námi objevila úzká soutěska, jakoby vytesaná do skal.Po několika kilometrech úžasné scenérie jsme vyjeli na náhorní plošinu se skalami, potokem a stromy Joshua, typickými pro stát Nevadu. Na tabuli jsme si přečetli, že se nacházíme na trojmezí států Nevada - Utah - Arizona. Tam jsme si udělali piknik, já pak šel do bystřiny pro vodu. Když jsem se vracel po úzké pěšině lemované hustým nízkým porostem, objevil se těsně přede mnou had asi metr dlouhý a dost tlustý, žluté barvy s černými kosočtverečky po celé délce hřbetu, zastavil se, koukl na mne a odplazil se do toho porostu. Jen doufám že byl poslední, kterého jsem tady potkal. Asi v 7 hodin večer jsmr dojeli do národního parku Zion. Protože kemp se nám tam zdál drahý, jen za přespání v autě 16,50 dolarů, zajeli jsme na parkoviště kousek odtamtud. Usnuli jsme hned a tvrdě spali celou noc. Ráno jsme se cítili výborně a hned jsme vyrazili autem ke vchodu do parku. Zastavili jsme u závory se strážcem. Já raději vylezl z auta, protože jsem tušil nesnadnou domluvu.
Ale šlo to, po domluvě kam se chceme v USA dál podívat, nám doporučil zakoupení karty Golden Eagle za 50 dolarů, která nás opravňuje k vjezdu do všech NP v USA. Tu jsme si tedy ve Vizitor Centru pořídili, dostali k ní ještě krásnou mapku Zionu. Pak jsme absolvovali osobní hygienu, nutně jsme ji potřebovali. Byla tam pěkně zařízená umývarna a WC, teplá voda, všude vzorná čistota. Dál jsme pak pokračovali autem mezi krásnými barevnými skálami podél říčky a vodopádů několik kilometrů. Silnice pak končila na parkovišti a dál jsme šli po pěšině dál kolem potůčku asi pět kilometrů. Potkávali jsme ochočené srnky, rozmazlené loudící veverky. Doma jsme se o tomto parku dočetli na rozdíl od jiných jen běžné informace, takže jsme nebyli na tu nádheru zrovna připraveni. Jak tedy budou vypadat ty další?
Ještě ten den jsme odjeli do dalšího Národního parku Bryce Canyon, který byl podle perfektní mapy USA, kterou jsme zakoupili ještě v ČR, asi 100 mil. Po cestě jsme museli zajet k benzinové pumpě a chtěli natankovat. Jenže z hadice jsme nedostali ani kapku. Naše zmatené počínání pozorovala paní která se vracela z prodejny ke svému autu a na naši prosbu o pomoc nám natankovala plnou nádrž. Lída byla tak dojatá, že ji objala a řekla "perfektní" angličtinou: Thank You, madam. No byl jsem docela překvapen vzhledem k jejímu domácímu studiu angličtiny. Pak jsme zašli zaplatit. V pořádku, dál jsem se od něj dozvěděl, že se platí předem a po natankování se vyrovná rozdíl. Cenná zkušenost. Celou další dobu jízdy jsme obdivovali okolní přírodu, takže i cesta byla neobyčejným zážitkem. Asi 30 mil před Bryce Kanyonem jsme zahlédli poutač na NP Red canyon, prostírající se prakticky podél silnice. Skály byly opravdu červené, jakoby zalité zapadajícím sluncem.
Do cíle naší cesty jsme pak dorazili kolem sedmé hodiny. Zašli jsme opět do Vizitor centra pro informace a mapy. Poté mně Lída proti mé vůli přemluvila abych se zeptal, zda je přímo v parku kemp, i když bylo v mapě jasně značené, že tam je. No ještě že jsem ji poslechl. Kempy tam jsou, ale každý, kdo tam chce přespat se musí u nich nahlásit a oznámit, v kterém kempu bude a jak dlouho. Dál poučení co a jak s vodou a WC. Pak jsme dostali kartičku a mohli vjet dovnitř parku a hned zajeli k první vyhlídkovému bodu - pointu. No to, co jsme pod sebou uviděli, předčilo naše očekávání. Barevné bizardní útvary připomínaly Kapadokii v Turecku, ale tohle bylo mnohem rozsáhlejší, pestřejší co do barev i tvarů skal. Viditelnost byla podle znázorněného dominantního kopce na vyryté mapce nejméně 300 km a všude byly samé skály. To jsme se přestali divit stylu prohlídek těchto NP v USA, obdivování přírody po vystoupení z aut , a někdy ani to ne, u těch pointů. Protože už bylo pozdní odpoledne, začali jsme hledat ten první kemp. Šel jsem podle mapy asi jedenkilometr, ale nic takového jsem nenašel. Vrátil jsem se, Lída mezitím vyzpovídala dva rozhádané kluky a prý že tam te kemp je. No tak jsme nechali auto u silnice, vzali všechny potřebné věci včetně dokladů, kamery a foťáku a šli. Asi po 1,5 kilometrujsme potkali další dva hochy a ti se nás ptali jestli jdeme na kemping. My že ano a Lída, vytuše že jde o rančery, jim předložila doklady. Ukázalo že ano. Ptali se jestli máme vodu, že tam žádná není. Ukázali jsme že ano. Pak jsme ten kemp našli - poznali jsme jej jen podle dvou stanů, jinak tam nic nebylo. No měli jsme sice stan a spacáky, ale v noci byla taková zima, že jsme se moc nevyspali- já bez ponožek a ráno byla kosa. Nevěděli jsme totiž, že spíme ve výšce 2400 metrů. Proto také ta předchozí nádherná viditelnost.