Neděle 21.6.1998
Ráno budíček v půl sedmé a po snídani jsme jeli podle plánu k přehradě Dawis Dam, jezero Cottonwood Cove. Po cestě jsme se zastavili v městečku Barstow doplnit zásoby potravin, především ovoce, které zde bylo poměrně levné - banány za 0,60, meruňky 0,40, pomeravče o,5o US za jednu libru. Také jsme dotankovali benzin - galon za 1,14 US. Tam jsem se ve Visitor Centru dozvěděl, že základna Edwords je přístupna veřejnosti denně, kromě neděle. To jsem jenom zalapal po dechu, zvlášť když jsem si přečetl seznam vystavených exponátů raketoplánú a letadel, včetně např.proslulého neviditelného pro radary bombardéru Black Bird, překračujícího při letu několikanásobně rychlost zvuku. Napadlo nás, že asi také mohla být přístupná raketová základna Pershing, kolem které jsme předtím také jeli a téměř jsme se neodvážili jejím směrem ani podívat. Chvíli jsem se rozmýšlel zda nepojedeme zpátky, ale báli jsme se překročení limitu ujetí 5000 mil, což jsme měli dohodnuto při zapůjčení auta na letišti - nevěděli jsme, jaké sankce by nás potom čekaly. Pokračovali jsme proto dál k přehradě, ležící v Nevadě na řece Colorado.Cestu lemovala vyprahlá step s řídce rostoucími stomy Juka. Chtěli jsme si jeden stromek - nebo spíš kaktus Juka vydloubnout, ale žádný zdaleka tak malý, vhodný k převozu, jsme neviděli. Asi rostou velmi pomalu a jsou také velmi pichlavé. Musíme se spokojit jen s těmi jejími dříve zakoupenými semínky.
K přehradě jsme dojeli v půl třetí odpoledne po dlouhécestě,při které jsme překonali značný výškový rozdíl. Takže když jsme poprvé vystoupili u přehrady z auta, úplně nás ohromilo neuvěřitelné vedro, takové, jaké jsme ještě nikde nezažili. První reakce - zpátky do klimatizovaného auta a tam jsme se dohadovali jak to vedro tady přežijeme. Odhadovali jsme tak 40 stupňů ve stínu. No muselo se hned do vody, čisté jako křišťál a teplé tak akorát. Pak se dalo žít. Moc se neochladilo ani do devíti večer a tak jsme měli oprávněné obavy z následující noci. Auto, ve kterém jsme se opět chystali přenocovat, jsme zaparkovali na velkém parkovišti s mnoha dalšími poblíž pláže. S policií jsme sice problémy, jak jsme se obávali neměli, zato problém byl vedro. V 10 hodin jsem se byl koupat, pak ještě kolem půlnoci. Pak jsme spíš pospávali, až k ránu už to šlo. Jenže v půl sedmé začalo slunce pálit do auta tak, že se nedalo v autě vydržet. Uvažujeme o kempech které jsou poblíž - platí se tam 10 dolarů do obálky .
Pondělí 22.6.
Při přípravě snídaně jsme zjistili, že nám došel plyn v bombičce. Dost nepříjemné, ale čekali jsme to. Pak hned do vody ochladit se. Vítr kupodivu nefoukal, tak jsme měli hrůzu z vedra. Naštěstí záhy se rozfoukal na obvyklých 10 metrů, tak to šlo. Vydal jsem se na obhlídku dosti členitého okolí, na vrcholcích kopců to foukalo ještě daleko víc, odhadl jsem jeho rychlost tak na 20 metů za sekundu, což je přibližně 70 km/hod. Jsme tady na vítr zvyklí, ale ne zas až na takovýto. Pak většinou koupání, mezitím další obhlídka okolí s palmami a hejny ryb, velkých kolem 30 - 60 cm, něco jako štíhlejší kapři. Asi i na ně byla voda až moc teplá. Byli tak líní, že se dali i hladit, třikrát jsem si na ně sáhnul a ani to s nimi moc nehlo. Jinak se tu koupe málo lidí - jednak je všední den, nejbližší město je odsud asi 80 mil, ani vesnice v okolí nejsou. Děti ještě nemají prázdniny a vůbec - Američani většinou holdují motorovým lodím, hausbotům a vodním skútrům. Jak jsem už poznamenal - došel nám plyn, tak jsem předělal ešusy na kotlíky a uvařil na místních roštech polévku a čaj - i na zítra. Pěkně jsem ty ešusy očoudil, ale prošlo mi to. V popelnici jsme našli vyhozené dvě pěkné umělohmotné židle, ty se nám ještě budou hodit.Další noc jsme už nechtěli strávit v autě, tak že si postavíme stan. Tady to nešlo, takže jsme se přemístili o několikset metrů dál do takového křovinatého porostu. Pomocí zhotovených proutěných kolíků jsme stan zafixovali do písčitého podloží. Noc pak byla o hodně snesitelnější než ta předchozí. Já spal na nafukovacím lehátku, Lída na karimatce. K ránu jsme si lože zase přeměnili, karimatka tlačila.
Úterý 23.6.
Spali jsme do 7 hodin, probudilo nás opět vedro. Tak hned do vody ochladit se. Tento den jsme prožili u vody bez zvláštních příhod. Večer jsme postavili stan na stejném místě jako včera a tentokrát jsme se vyspali nejlíp - buď si zvykáme na vedra anebo bylo v noci chladněji. Také jsme pečlivěji upravili písčitý terén pod karimatkou.
Jinak nevím, jestli jsem se zmiňoval o koupacích úborech Američanů. Ženské plavky jsou asi jako u nás, ale mužští nosí buď něco jako trenýrky skoro po kolena anebo jsou to spíš kraťasy ke kolenům.
Středa 24.6.
Ráno v 6,00 mně Lída rázně vzbudila, že už je vyspalá. Tak jsme se šli vykoupat a po snídani jsme odjeli k další přehradě na řece Colorado, Hower Dam. Je vysoká 220 metrů, dlouhá nahoře jen 400 metrů, 22 let stará. Je pojmenovaná podle bývalého prezidenta USA. Napůl leží v Nevadě a napůl v Arizoně, jedí na ní výletní kolesový parník. Spousta návštěvníků. Zašli jsme také do velmi pěkného Vizitor Centra se spoustou informací v televizi, na fotografiích - průběh stavby, současnost. Poblíž je poschoďové parkoviště za 2 dolary. Velmi se ním tam líbilo, je to monumentální stavba. Dál jsme potom pokračovali strávit zbytek dne a noc k přehradnímu jezeru Lake Mead. Tam jsme se pak koupali až do večera. Chystáme se přespat pod Vizitor Centrem, tentokrát v autě.
Čtvrtek 25.6.
Tam jsme také přespali. V noci jsem se poléval několikrát vodou, opět velké vedro. Máme ještě tři dny na koupání, tak se chceme přesunout na další místo. Vytypovali jsme si pláž Las Vegas wash, asi 10 mil směrem k Las Vegas. Po cestě jsme projížděli krásným městečkem Boulder City, rodinné domky s krásně upravenými zahradami domky nás zaujaly tak, že jsme se tu na chvíli zastavili. Dál při příjezdu na pláž s palmami a určitě nejvíc teplou vodou kterou jsme tady zažili, jsme sháněli nějaký obchod s potravinami, ale žádný jsme tu neviděli. Takže zpět do malebného městečka , vzdáleného odsud jen tři míle. Tam jsme nakoupili zásoby na tři dny, koupili semínka té rostliny juka i s výkladem výslovnosti (džošua trí) od velmi ochotného pracovníka Vizitor centra - dalo mu to dost práce.Tedy je to podle názvu asi strom, i když nám připomíná spíš kaktus.Dál jsme koupili po předchozím propočtu dostatek benzinu, abychom jej už nemuseli nikde brát a auto odevzdali se stejným množstvím benzinu jako při vypůjčení. Pak zpět na pláž. Tam žádné osmělování, voda byla tak teplá, že i Lída rovnou houpla do vody. U mola opět spousta ryb, to se nikde jinde jen tak nevidí. Ještě jsem nepoznamenal, jak nás nouze a vedra naučily po vyčerpání plynu z láhve vařit čaj a polévku. Stačilo postavit ešus s vodou do auta za přední sklo na slunce (tady stín skoro nikde není, slunce svítí hodně kolmo) no a tak za hodinu byla voda tak horká, že jsem v ní udržel prst ne víc než jednu vteřinu. Dnešní noc jsme chtěli strávit ve stanu, tak jsme si vyhlédli místo poodál. Byl tam sice zákaz stanování, ale když stsn postavíme pozdě večer a sbalíme brzy ráno. no chtěli jsme to risknout. Jenže pak přišli rybáři a vypadalo to že nadlouho. Navíc nevypadali zrovna důvěryhodně - tipovali jsme je spíš na Mexičany. Chvíli jsem se s nimi snažil bavit, ukazovali mi svůl úlovek, ale pak jsme raději změnili plán se spaním a jeli zpět na parkoviště u pláže.
Pátek 26.6.
Byla to jedna z nejhorších nocí - teplota nai k ránu snad neklesla pod 30 stupňů - aspoň nám se tak zdálo. Noc jsme strávili na stolech, často jsme se chodili k jezeru ochlazovat naše těla. V autě spát absolutně nešlo. Poblíž milencům na stole to zřejmě nevadilo, ani se nenechali vyrušovat naší blízkostí. Na parkoviště,kde jsme na dnešek přenocovali, se už kolem šesté sjížděla houfně auta s přívěsy naloženými motorovými loděmi a skútry. Takže jsme se sbalili a odjeli na
to naše včerejší místo. Nikdo tam nebyl, my jsme vyndali z auta židle a posnídali. Pak jsme zalezli do auta a brzy usnuli. Probudili jsme se tak za dvě hodiny a zjistili jsme že židle jsou pryč. Lída z toho byla celá roztrpčená, zakládala si na nich, také proto, že je nalezla ona a vytáhla z kontejneru. Také že nám zatím dobře sloužily. A kolem nikdo nebyl.No nečekali jsme něco takového zrovna tady. Navíc byly před rozpadnutím, při vlídném zacházení by nám ty dva dny co máme ještě na koupání, vydržely. Až když jsem našel poblíž polystyrenové kvádry které se daly jako sedadlo použít, byl problém vyřešen. Pak scénář jako předešlé dny, koupání v teplé vodě, na mělčině určitě měla přes 30 stupňů. Z nudy jsem si udělal sprchu z pet láhve, proděravěl jsem víčko jako řešeto. Spali jsme venku, tentokrát docela dobré.
Ještě - slunce tu zapadá v tuhle dobu ve třičtvrtě na osm, vychází v půl šesté. Včera jsem četl na přístavišti teplotu vzduchu 107 F, což je cca 41 stupňů, teplota vody 72 F, ráno když jsme odjížděli tam bylo 76 F vzduch. Údaje jsou z oficiální tabule.
Sobota 27.6.
Ráno opět na naši pláž, jenže je sobota a tak přibylo rybářů, a dost. Sjíždí se sem taková jejich spodina co dělají nepořádek, většinou asi mexičani, černoši. Je to velký rozdíl oproti lidem na vedlejším přístavišti lodí - tam jsou Američané, jak si je představujeme doma - čistotní, elegantně oblečení, žádný nepořádek. Většinou každý tam má větší či menší loď anebo alespoň skútr. Jachtu jsme tu viděli jednu, windsurfingy asi tři. Opět vedro, chráníme se před sluncem jak můžeme, teď navíc druhý den skoro nefouká. Dnes je poslední den u vody, zítra už musíme odevzdávat auto. Tak si ještě poslední den užíváme koupání. No a v půl čtvrté balíme a odjíždíme do Las Vegas. Máme v plánu hlavně najít informace s pořádnou mapou - ta, co jsme získali při příletu, byla hluboce pod úrovní našeho očekávání. Hlavně jsme potřebovali zjistit místo zítřejší odevzdávky a jak se k němu dostat. Skutečnost byla jiná - informace jsme ani po delším hledání nenašli, zato v jednom obchodním domu byla Lída ve svém živlu - uviděla boty velmi levné, navíc se ji líbily a když zjistila že k těm jedněm botám dostane ještě druhé zdarma, neváhala a koupila je za 12 US. I další zboží tam bylo hodně levné, filmy do foťáku tak dvakrát levnější než u nás, také například věž Sony, televize. Pak jsme jeli na letiště, kde jsme potřebovali získat informace o té předávce auta. Jeli jsme přes čtvrť Downtown, která nás zaujala a tak jsme zaparkovali a šli si ji prohlédnout. Všude upravená zeleň, palmy. Dál jsme šli kolem zábavního parku s bazény, atraktivními skluzavkami, samozřejmě všude palmy. Chvíli jsme se přes plot dívali ale kvůli času nebylo na jeho návštěvu ani pomyšlení. Vstup byl 7 US. Pak už jsme museli na letiště a nakonec zaparkovat v jeho rozlehlých patrových garážích. Měli jsme z toho dost velké obavy jak to zvládneme. Nakonec jsme to zvládli s trémou, ale bez problémů. Platilo se za 15 minut čtvrt dolaru. Tak jsme do automatu hodili čtvrťák a já šel do Save Moru vyjednávat. No paní v kanceláři jsem skoro nerozuměl, teprve když vytáhla papír a začala psát a dala mi dobrou mapu, jsem v podstatě pochopil a šel k autu a Lídě. Jenže jsem si pořádně nevšiml v kterém patře jsme zaparkovali a totálně jsem v tom bludišti zabloudil. Lída navíc neměla dost čtvrťáků. Při tom hledání jsem potkal kluka na obyčejném kole, který kontroloval placení parkovného. Po delší době jsem Lídu konečně našel, samozřejmě parkovné nemohla včas zplatit. Naštěstí jsme odjeli ještě před příjezdem toho kluka. Podle mně jsme měli hledat to místo odevzdávky a pak zaparkovat a jít spát. Jenže Lída měla jiný plán - při čekání měla čas na pohled z výšky na nádherně barevně osvětlené město a především ji zaujala osvětlená pyramida se sfingou, o které jsme věděli už doma a že to chce vidět. Snažil jsem se ji přesvědčit že to v tom labyrintu a navíc hustém provozu nezvládnu, připomněl jsem že ve Fresnu odmítla jet do Los Angeles že bychom to tam nezvládli a co potom. Marně. Tak mně nezbývalo nic jiného než se s obavami zapojit do toho provozu. Vjeli jsme z parkoviště na vyhlédnutou širokou osmiproudovou ulici plnou aut a jeli naslepo směrem k té pyramidě. Když se mi zdálo že bychom měli někde odbočit doprava, dostávali jsme se z pruhu do pruhu až do krajního a na světelné křižovatce swe nám podařilo odbočit do vedlejší ulice a dokonce zaparkovat. Nevěděli jsme jestli se tam platí, ale to jsme nechali osudu. No to co jsme pak viděli, vyvedlo nás úplně z míry- neuvěřitelně krásně barevně osvětlené palmy včetně staveb, připadali jsme si jako v pohádce. Vše pochopitelně blikalo,zvonily hrací automaty, kolem celého areálu jezdila horská dráha složená z několika vagonů, otáčející se při jízdě i vertikálně, jekot lidí v této poloze, neuvěřitelné.( To jsem si vzpomněl, když jsme ten první den odjížděli z Las Vegas, že jsme viděli asi kus metra i se stojící soupravou a to že vlastně byla odstavná část té horské dráhy.) O kus dál jsme viděli opět nádherný zámek hrající všmi pastelovými barvami, samozřejmě vše patřičně osvětlené, jménem Excalibur. Tak první naše cesta vedla k němu přes lávku, pod níž byla ta osmiproudá silnice. Zastavili jsme se uprostřed a kamerovali tu souvislou řadu světel, vlevo bílých, vpravo červených od projíždějících aut. Pak jsme vstoupili do toho nádherného zámku s věžičkami a cimbuřími po jezdících schodech. Vevnitř jako v pohádkovém barevném hradu s ochozy - no a tam jsme opět zírali. Velká rozloha vnitřku byla zaplněna hracími automaty všeho druhu, ruletami. sázením na všechno možné i nemožné. Například jsme se dívali, jak jeden asi tak desetiletý chlapec sevsázel se šoumenem, jaký je mezi nimi rozdíl váhy. Ten krupiér se na mně napůl udiveně, napůl významně, zadíval. No bylo tam hodně atrakcí.Tobylo už po půlnoci. Ještě - na ulici nabízeli černoši zdarma žetony, my jsme si jeale nevzali - nevěděli jsme ještě, proč. Tak jsem si alespoň sedl k jednomu hracímu automatu, Lída mně aspoň vyfotila v akci. Jinak nikoho jsme tam neviděli mít v ruce foťák čí kameru. Později jsme si říkali, že se to tam prostě nedělá, možná jsme byli ostře sledováni.
Poté jsme se, kolem jedné po půlnoci, šli podívat na tu pyramidu, kvůli které jsme do tohoto centra zábavy vlastně jeli. Je to vlastně hotel Luxor, jak jsme si přečetli při příchodu. Před ním atrapy starobylých vykopávek. Bylo to velmi působivé. Další prohlídku jsme pro pokročilou dobu nechali na zítřek a šli do auta se vyspat. Jenže mně to zážitky nedovolily, i když už bylo kolem dvou hodin. Usnul jsem teprve tak po hodině, Lída o něco dřív.
Nedělě 28.6.
Vstávali jsme v půl šesté, hned balili a ve třičtvrtě na sedm teprve vyrážíme hledat podle mapy odevzdávkové místo Save More. Jsem z toho trochu dost nervozní, není mi všechno úplně jasné. Podle instrukcí, které jsem si teprve nedávno přečetl, byl dost přísní. Místo jsme našli bez problémů. V kanceláři jsem naučenými slovy řekl o co jde a poté předložil ten malý papírek 5x3 cm, který jsme dostali na letišti od jejich společnosti a který jsme si po zkušenostech při půjčování auta chránili jako oko v hlavě. Papírek opět perfektně zafungoval a dál proběhlo všechno neuvěřitelně snadno a rychle. Údaje o ceně z papírku vzali jako dogma, vyslavší dva černoši se vrhli na prohlídku auta, nevadilo jim ani dost silně znečištěné auto od rozteklého asfaltu a za pár minut bylo vše v pořádku. Ani nám nepočítali do ceny ty najeté míle navíc (co míle to 0,20 US). Chtěli Visa kartu, kterou zkontroloval ve čtečce a hned vrátil, dal účet a vše bylo OK. Půjčení stálo jen 774 US dolarů. Nebyli jsme totiž pojištěni pro případ, že bychom někomu způsobili při nehodě zranění. To jsme při půjčování neřešili, ani jsme tomu nerozuměli. U jiných společností by to bylo asi povinné, a o hodně dražší. Ujeli jsme něco přes 3000 mil při průměrné spotřebě 9 až 10 l na 100 km - hlavně automat žere víc, také jsme auto moc nešetřili v těžkých terénech. Poté nás dovezli na naše přání zdarma na letiště. To bylo asi v půl osmé a pak začaly trable. Nejdřív jsme se chtěli zbavit před prohlídkou města zavazadel - v úschovně jsme po delším vysvětlování nakonec dali 22 US včetně zabalení. A pak jak se dostat do města - a vlastně kam - Dowtown nebo Excalibur? Nakonec jsme se dohodli, hlavně po domluvě s velmi ochotným informátorem, na Excalibur. Protože městské autobusy tu nejezdí a taxíky jsou drahé, zvolili jsme menší letištní autobus, zaplatili každý 4 US a čekali na nelítostném slunci, navíc nevyspalí, no nálada jako při příletu. No po příjezdu na místo se nálada zlepšila, i když ve dne město není tak kouzelné jako v noci. Od Excaliburu jsme dali přednost při cestě do Luxoru klimatizovaným prostorám kasín, hotelů a spojnicemi mezi nimi. I tato cesta byla zajímavá a pestrá, co se týče pohyblivých figurín a zajímavých nabídek všeho druhu. Po příchodu do pyramidy, jejíž výška je 100 metrů a vevnitř je rozdělena na dvě části - horní a dolní, jsme strávili dosti dlouhou dobu její prohlídkou. V horní části je vestavěna část městečka s oprýskanými i novými domy. vypadající opět věrohodně, dál například muzeum strašidelných věcí, občerstvení. Občas tam projde sfinfa - loutka, kamenné sfingy anebo alespoň tak vypadají, starodávný sloup. Ve spodní části je herna, kde se hraje nebo soutěží o všechno možné i nemožné, něco jako v Excalibutu. Všude i ve dne spousta lidí, rámus , blikání. městečko, obchody, občerstvení. Tam jsem nechtíc pobavil její návštěvníky, když jsem šel pohladit věrohodnou kopii velblouda a on se v tu chvíli pohnul, já polekaně couvnul. Nejvíc se samozřejmě pobavila Lída. No všechno se nedá popsat, máme to nafilmované, nafocené.Pak jsme ještě chtěli navštívit restauraci se samoobsluhou jménem Aladin, o které jsme slyšeli doma - prý po zaplacení vstupu 5 US tam můžeme pobýt dlouho a vybrat si z nabídky švédských stolů co chceme, včetně pití a zmrzliny, po které jsem nejvíc toužil. No moc jsme tomu nevěřili, ale šli jsme se přesvědčit. Při cestě jsme procházeli věrohodnými atrapami města, asi Londýna, s dlouhou, ale funkční atrapou krásného starého mostu s ocelovou konstrukcí. Lída šla po tomto mostě, já po ulici. Bylo to velmi pěkné. Ještě předtím bylo jezírko s plovoucí starou korvetou, v n oci se tam prý odehrávají filmové bitvy s korzáry. Bohužel dál jsme se dozvěděli že Aladin je zbouraný a místo něj se něco staví, ale v blízkosti je jiný podobný. Ten jsme skutečně našli a opravdu vše bylo jak jsme slyšeli. Zaplatili jsme 5 dolarů 50 centů a uvnitř jsme řídili tím, co dělali ostatní - nejdřív počkat stranou, pak se nás ujala obsluha a dovedla ke stolu. Pití jaké jsme si řekli donesli na stůl, ostatní jsme si nosili a nandávali podle libosti sami. Já jsem se vrhl hlavně na zmrzlinu, po které jsem toužil po celou dobu těch veder. Ta byla s oříšky, čokoládou, se šlehačkou. No zkonzumoval jsem ji v neuvěřitelném množství, až Lída zírala, co si to přináším místo oběda. Ona si zase raději pochutnávala na potravě všeho druhu, také na banánech, pomerančích, jahodách. Mezitím nám obsluha přinesla colu s epoustou ledu a brčkem. Tak tady jsme se najedli moc, dobře a levně - můžeme všem, kdo sem pojedou, jenom doporučit. Jestli to zase nezbourají a nepostaví jinde, jak je tady zvykem.
Lída si předtím všimla u Luxoru bazénu a myslí, že se tam neplatí. V tom vedru jsme tedy ještě zamířili tam. Při jen letmém pohledu na areál jsem zapochyboval o tom volném vstupu, ale zkusili jsme projít. Zaměstnanec u vchodu si nás ani moc nevšiml. Areál to byl nádherný - v bazénu nepravidelných oblých tvarů byly ostrůvky s palmami, ty byly i v celém tom areálu. Samozřejmě lavičky, lehátka. Plavčice tam byly spíš pro okrasu. Připadalo nám to tady až snobské, co všechno může Las Vegas. Jenže my už neměli ssebou ani plavky, ty byly v úschovně na letišti a tak jsme se trochu rozmýšleli, ale nakonec lákavé prostředí a vedro zvítězilo a my se koupali já ve trenýrkách, Lída kalhotky a podprsenka. Nikdo si nás po celou dobu nevšímal. Strávili jsme tam krásné tři hodina a v šest PM jsme šli zjistit, jak se dostaneme na letiště. Zjistili jsme, že jezdí městské autobusy se zastávkou poblíž letiště, za 1 US. Tak jsme jej využili a ty dva kilometry jsme už pěšky zvládli. Po pěší cestě jsme tady poprvé viděli kaktusy které rostou spíš v Arizoně. Fotka.
No hezčí konec naší dovolené v USA jsme si ani nemohli přát. Přitom jsme prohlídku Las Vegas neměli předtím ani v plánu. Zbytek dne jsme strávili na letišti, snažíce se usnout na židlích. Nešlo to. Nafoukl jsem tedy matračku, to bylo dobré. A jeden musel stejně hlídat
Pondělí 29., úterý 30.6. 1998
Teď dál dopisuji poslední dva dny víc než o rok později, ale myslím že tyto události mám ještě v čerstvé paměti.
Takže jsme se na té matračce vystřídali a oba alespoň trochu vyspali. Pak jsme se věnovali přípravám k odletu a byli jsme přitom dost nervózní, víc než při letu sem. No je to celkem logické - teď jsme si museli v cizí zemi zařídit všechno sami, jejíž jazyk jsem zrovna moc neovládal, především živou konverzaci. To se projevilo hlavně při odbavování, kdy se paní za okénkem snažlia na mně něco vyzvědět. zda nemáme něco k proclení. Ani ve snu mně nenapadlo, že nás budou prověřovat při cestě domů jako při příletu sem - jestli máme v USA příbuzné, kde jsme byli, jestli jsme u nich pracovali a podobně. No některým slovům jsme rozuměli a tak nám to potom všechno postupně docházelo. Dál jsme se chtěli dozvědět kde je ten terminál, odkud máme odletět. Opět jsme nepochopili, také proto, že jsme neznali letiště. Požádala tedy jednoho cestujícího, který směrem na ten terminál jel také, aby nás doprovodil. Přišli jsme pak na nástupiště, ze kterého jely někam vlaky. Nedůvěřivě jsme do něj vstooupili a jeli nadzemní dráhou asi tři kilometry, kde nám ten pán dal pokyn k vystoupení. Tam ale skoro nikdo nebyl a tak naše nervozita stoupala. Pak se ale hala začala postupně zaplňovat cestujícími a na tabuli naskočil náš let - docela jsme si oddechli. No byl to naše první cestování letadlem a spolu s těmi okolnostmi hlavně s angličtinou se nebylo tehdy čemu divit. Nakonec jako vždy dopadlo všechno dobře a další cesta domů byla celkem bez větších problémů. Kolem 8,30 místního času jsme odletěli do Detroidu, já přilepený u okénka jsem pozoroval krajinu pod námi. Za zmínku stojí řeka Missisipi, která byla i z té výšky s porovnáním proti jiným řekám ohromná. Nedlouho po startu jsem také při krásném počasí zahlédl Bryce Canyon. V Detroidu při vystupování z letadla nás zastavil asi nějaký pracovník ostrahy a něco se ptal. Opět jsem mu vůbec nerozuměl. Lída ale nevím proč pronesla svou oblíbenou frázi " No family" - a poět to zafungovalo a strážník nás pustil dál. Nevím, jestli mu Lída rozuměla, ale asi těžko. Ale byla pohotová. Let sem trval asi šest hodin. Další let byl do holandského Shipolu a byl dost dlouhý. Při vzletu jsme zakroužili podle mne tak ve výšce 70 metrů a to dost ostře. Bylo to hrozivě nízko nad stromy, ale říkal jsem si že pilot ví, co má dělat a ani jsemse nebál. To jsem opět seděl u okénka. Vedle nás seděla angličanka a byla docela mile upovídaná a já ji kupodivu docela rozuměl . měli nějaké problémy se svým letadlem a tak mimořádně letěli s námi. Pak zjzjistila že si v hotelu, který jim minulý den zajistili z letecké společnosti kvůli té poruše letadla, nějaké doklady a šla k letuškám tu věc vyřídit. Vše pro ni dopadlo dobře, s úsměvem se vrátila. Po cestě nás překvapilo, jak krátká byla noc - snad průlet v ní trval jen dvě, tři hodiny. Letušky se o nás vzorně staraly, až jsme je litovali že se moc nevyspaly. Těsně před i po novc nám podávali jídlo a nápoje. Pak jsme si řekli, že už nebudeme odmítat alkoholické nápoje a tak jsme si nechali nalévat whisky, pivo víno. Letuškám jsem to zdůvodňoval oslavou nédherně prožité měsíční dovolené v USA. Ty to ale považovali jako běžnou věc, ale mile se usmívaly.
Přistání v Shipolu bylo dost napínavé - velmi nízké mraky, průtrž mračen, zem jsme uviděli tak z padesátimetrové výšky. Až jsem s trochu bál přistání. Dost zajímavý zážitek. Měli jsme asi 50 minut zpoždění, ale další spoj už do Prahy, nanás počkal. V tomto menším letadle jsme si opět dopřávali jídlo, alkohol. Po tak 45 minutách letadlo začalo dost klesat, pak roužilo nad nějakým polním letištěm u lesa, myslel jsem že nouzově přistáváme někde uprostřed Německa a čekali jsme co se děje. No cestující se chovali normálně a tak jsme neměli ani obavy.Až když jsme se dotkli ranveje, zdálo se mi okolí nějak povědomé - Středokluky, Kladno, kde jsem dvacet let pracoval na dráze. Opravdu jsme přistáli na letišti Ruzyně. Výstup z letadla, průchod chodbou, česky mluvící celníci a už jsme byli v hale. Vše nám tu připadalo neskutečně malé, chudé, málo lidí. No hlavně že jsme doma a všechno jsme perfektně zvládli.
Pak až tady jsem se Lídě přiznal, že jsem odmontoval z našeho auta v USA vzadu značku - při jeho mytí jsem zjistil, že jsou tam dvě na sobě, tak jsem si jednu nechal a že ji máme v kufru. Bál jsem se rentgenu, ale vše proběhlo bez problémů. Pak autobusem a vlakem domů do Čáslavi.
Ještě dovětek - druhý den ráno jsem odjížděl autem s kamarády na jih do Portugalaka do městečka Beja zúčastnit se mistrovství Evropy v modelech větroňů kat. F1A. Doma jsme si hned po příletu z USA chtěli koupit auto a protože si Lída tam zamilovala automat a já zase chtěl naši škodovku, řekl jsem ať si tedy koupí co chce, zatím co budu pryč. No nakonec jsem po návratu domů viděl před barákem stát škodovku.