V roce 1994 nám pomohl při rozhodování, kam se letos vydat do zahraničí,článek v časopise Železničář o krásách Kapadokie v azijské části Turecka. Nevěděli jsme sice téměř nic o této oblasti, především o způsobu cestování, zvyky a mentalitu lidí, jejich řeč.Ale jako vždy jsme se řídili heslem, když nejde o život, nejde o nic. Takže jsme se dlouho nerozmýšleli a v pondělí..... září jsme v Havlíčkově Brodě v 7,50 hod nastoupili do Balt Orient Expresu. Druhý den v 6 hodin jsme byli v Bukurešti, kde jsme si posunuli čas o jednu hodinu dopředu a protože jsme měli několik hodin čas na přestup do přímého vlaku do Istanbulu, který jel až v 10,40, šli jsme se podívat na hlavní město Rumunska. No ošklivější a špinavější centrum jsme ještě neviděli - byl to markantní rozdíl od měst západní Evropy. Oprýskané domy, rozbité komunikace, přímo v parku u hlavního nádraží byla skládka odpadu. Byli jsme rádi, když už jsme byli zase ve vlaku a jeli. V Bulharsku jízda připomínala spíš osobní vlak s mnoha zastávkami, navíc na hranicích při jízdě do i od Rumunska jsme prostáli celkem asi čtyři hodiny. Ještě při cestě v Rumunsku na nás průvodčí chtěl místenku. Byli jsme ochotni mu ji zaplatit v markách, Lei jsme bohužel neměli.On nám spočítal horentní sumu, v přepočtu to bylo 8 DM. Dali jsme mu 10 DM s tím, že nám po chvíli vrátí. Už jsme ho od té chvíle neviděli. Asi jsme mu nalítli včetně té ceny. Po příjezdu do první stanice v Turecku v Kapitule jsme si nejdřív pořídili za 10 US dolarů každý známku jako vstupní poplatek, pak jsme si jinde dali ověřit pas, který nám i s tou známkou orazítkovali. Dál už jsme si museli platit jízdné, každý po 13 DM do Istanbulu, v celém Turecku naše volná jízdenka, která je platná pro celou Evropu, neplatí. No a další den ráno v 7,30 jsme byli v Istanbulu. Ještě- zatím vždy jsme se po cestě dobře vyspali, sami v kupé. Na nádraží jsme si dali bágly do úschovy, kus asi 35 Kč. Přinesli nám židle, nabídli pohostění čajem. S díky jsme odmítli, byli jsme spíš zvědaví na Istanbul, minarety, trhy, o kterých jsme doma slyšeli samé superlativy. Nejdřív jsme směnili 100,- DM za 2 132 000 Lire a šli se nejdřív podívat do rozlehlé tržnice poblíž nádraží.Jsou to vlastně samé krámky nalepené na sebe, spojené labyrintem pravoúhlých uliček, ve kterých jsme zpočátku spíš bloudili. Krámky nabité hlavně zlatem, špeky, oblečením, smlouvání, často slovanský dohovor. No úžasné množství všeho možného. I Lída podlehla této atmosféře a zašla do krámku se zlatem. Začalo smlouvání o ceně vyhlédnutého prstýnku, k našemu překvapení prodavač celkem dobře ovládal řeč, která připomínala češtinu a celkem nevtíravě se snažil co nejméně snižovat cenu. Nakonec se dohodli, Lída si vytoužený prstýnek z istanbulského trhu odnesla. Pak následovala prohlídka města, dominovaly minarety, most přes průliv Bospor - Dardanely, na kterém bylo hodně rybářú chytajících zvláštním způsobem ryby - měli na nějaké šňůrce mnoho háčků a stále je pomalu tahali z vody semtam i s rybami. Po cestě si Lída koupila brýle proti slunci, z původní ceny 350 000 po delším smlouvání je dostala za 200 000. Také jsme zašli na otevřené tržiště s ovocem. Byli jsme mile překvapeni nízkými cenami. Hroznové víno za asi 13 Kč za kilo, sušené meruňky za 45 Kč, jablka od 9 Kč, no ovoce bylo moc, koupili jsme si hlavně sušené meruňky, byly výborné. Pak jsme zašli na prostranství s restaurací a objednali si tureckou - jak jinak - kávu. Byla v takových malých kalíškách a velmi silná a také pořádně drahá, platili jsme za obě 95 000. Jinde stála jedna 15 000. Všude jsme potkávali "naháněče", jak jsme je později nazvali, lákající lidi na cestu autobusy, lodí různých společností. Nejvíc jsme jich potkávali na Velkém trhu. Pak po vyzvednutí zavazadel jsme jeli lodí do azijské části Istanbulu k nádraží Haydar Passa, odkud jsme měli jet jejich nejpestižnějším expresem do- podle nás města- Himtedede, vzdálené asi 20 hodin jízdy. Nádraží jsme našli bez problémů. Při kupování jízdenek jsme ani nechtěli věřit jejich ceně - jedna jízdenka včetně místenky stála 145 000 Lire, což je asi 130,- Kč. Milé překvapení. Když jsme pak vešli do našeho vagonu,byli jsme - slabě řečeno- překvapeni podruhé, tentokrát velmi nemile. Nefungovalo kdeco - otevřená okna se nedala zavřít, zavřená zas otevřít, a když ano, zase se pak už nedala zavřít. Dveře na nástup a výstup držely ve své pozici jen díky takovému lígru, který si pamatuji z domova ze svých školních let, dveře pak při jízdě měly snahu se otevírat. V kupé místo vypolstrovaných opěradel na ruce trčely kusy železa, nahoře v prostoru pro zavazadla zbylo jen pár šprdlíků, na které se jen stěží daly uložit zavazadla. Voda pak tekla jen v jedné ze čtyř umýváren, světla nesvítila i když jsme jim domlouvali,na WC po chvilce už nebyly žádné toaletní papíry (což ale asi měli na svědomí cestující, kteří v celém vlaku, kromě nás dvou, byli turecké a kurdské národnosti),a když si Lída chtěla neprozřetelně umýt ruce, zůstal ji v rukou kohoutek a voda prýštila z trubky tak dlouho dokud nádrž nezůstala prázdná. Ale to nebylo všechno - to nejhorší na nás ještě čekalo. Krátce po odjezdu, nevím už přesně v kterou to bylo hodinu, všichni cestující do jednoho se začali modlit, držíce v ruce růženec. V našem kupé všichni opustili svá místa kromě mne(Lída předtím náhodně šla na WC) . Ti dva byli asi manželé, žena zakuklená tak, že ji byly vidět jen oči a samozřejmě v dlouhém hábitu. Muž poklekl na uvolněnou sedačku a začal s modlit, přitom líbal tu sedačku. Žena při modlení jen držela růženec, Na chodbě všichni pohrouženi do modlení, ozývalo se jen temné mručení. Lída nikde - v tu chvíli se mně zmocnila téměř hrůza co je s Lídou, co bude dál až skončí ta motlitba, navíc Lída byla oblečena jen do šortek a trička s menším výstřihem - bylo kolem třiceti stupňů.Asi po čtvrthodině všichni naráz skončili a jakoby nic prožívali cestu. Lída se vrátila zcela v pořádku, jen trochu pobledlá, jako ostatně i já a jako ostatní usedla na své místo. Ta zahalená paní se na ni ale zle dívala. No to jsem si tenkrát říkal - kam jsme se to vydali, a jestli to přežijem, už se sem víckrát nevrátíme. Ostatní lidé - snad všichni mužského rodu- se zatím tvářili neutrálně, hledíc si spíš sami sebe. Vlak jel kupodivu velmi rychle, odhadem alespoň stovkou, což ale nekorespondovalo se stavem trati, skoro jsme měli strach, aby se vagon udržel na kolejích a též aby to provizorní zajištění venkovních dveří ten nápor vydrželo. To ale nebyl všem problémům konec. Po dalších dvou hodinách začali ve vlaku topit,i když bylo venku stále horko - ale jak. To se nelíbilo ani ostatním, takže jeden pán se všea mi silami snažil otevřít okénko, což se mu nakonec podařilo. Potrubí bylo rozpálené na maximum, takže jsme se ani nedivili, když nakonec prasa horká voda se vylila na podlahu. Takže po chvíli otevřené okénko znepříjemňovalo pobyt a proto se zase jeden z cestujících snažil okénko zavřít, což se jemu ani dalším nepovedlo, protože to se najednou uvolnilo tak, že sice šlo vytáhnout, ale zase samo padalo dolů. No věděl jsem jak si poradit, ale vnukla se mi myšlenka, že bychom mohli zůstat v kupé nakonec sami a dobře se vyspat, což se nám nakonec vyplnilo, když ostatní vzdali zápas s oknem a odešli do sousedního vagonu. Poté jsem okénko přivázal tkaničkou z boty a následující čtyči hodiny jsme se krásně vyspali. Bohužel je do asi čtyř hodin, kdy se ostatní vrátili, protože v nějaké stanici měli nastoupivší cestující místenky na jejich sedadla. Ráno si ti asi manželé rozbalili jídlo, bylo to nějaké domácí pečivo a pak nás zcela zaskočila ta paní nabídkou, abychom si také vzali a přitom se její oči tvářily docela přívětivě. Myslím že asi usoudila z našich včerejších vyděšených pohledů že nejsme provokatéři, ale že to takhle v jiné zemi chodí, prostě že jsme neznalí místních zvyklostí. Po chvíli zaváhání jsme spíš ze zdvořilosti neodmítli a ochutnali jejich pečivo. Docela dobré, ale moc sladké. Pak jsme jim nabídli naši čokoládu z domova, které jsme vezli docela dost.Rádi si vzali, tak jsme jim dali každému ještě jednu - a ledy byly prolomeny. Oči té paní se na nás smály, pán mně učil jejich řeč - jen si pamatuji že voda se u nich řekne si. Ale nevzdával to, v Ankaře jsme měli stát před půl hodiny, tak mně vzal před nádraží a ukazoval mi město a pořád něco mluvil. Při dalším pokračování cesty jsme zjistili, že průvodčí umí německy, no asi tak jako já.Povídali jsme si, chtěli jsme také vědět kolik si vydělá, ale neřekl. Já ano, což u něj a pak u ostatních vyvolalo živou diskuzi. Také jsem říkal kde chceme vystoupit a pak kam dále. To tlumotčil ostatním a vyvinula se opět diskuze, zda jsme zvolili výstup ve správné stanici.Dost se dohadovali, nakonec nám doporučili to naše "město". Srdečně jsme se rozloučili včetně líbání a vystoupili. První a velmi důležité pro nás bylo sehnat mapu - z domova jsme žádnou neměli s tím že si v Himtede mapu koupíme. Brzy jsme však zjistili, že tam nejen mapu, ale vůbec nic nekoupíme. Všude jen jednoduché spíš chatrče, prašné cesty z hlíny, pobíhající děti loudící cokoliv. Hodili jsme jim přes plot nějaké bonbony a tak se nás ještě dlouho držely. Po nějakém krámu ani památky. Tak jsme udělali to, co v podobných situacích považujeme za správné, drželi jsme se davu - asi deseti vystoupivších lidí.Což se nám opět vyplatilo. Došli jsme za vesnicí na křižovatku se zastávkou autobusu.Ale co dál? Na kterou stranu? a když na správnou, tak kdy a kam ten bus jede, my neměli mapu, oni tam neměli jízdní řád. V tu chvíli mně přepadl takovej nepoznanej pocit, že jsme pěkní dobrodruzi a na chvíli jsem zapochyboval na úspěch naší výpravy za dalším dobrodružstvím. Opět nám pomohli lidé. Pracně jsme jim vysvětlili že se chceme dostat do Góreme- oni to totiž vyslovují nějak jinak.Pak jel kolem nějaký malý náklaďák, jeden člověk ho stopl, vysvětlil kam chceme jet, šofér nás ochotně vzal do kabiny, bágly na korbu. Jeden mladík si ještě vlezl na korbu náklaďáku. Po několika kilometrech ten hoch vystoupil, my jeli dál, po chvli šofér zsatavil a šel se podívat jestli jsou tam ty naše bágly. Po cestě ještě zastavil na krásném místě se skalkami a povídal si tam asi se svým kolegou. Nám se tam líbilo a Lída požádala našeho šoféra o společné foto a že mu ho také pošleme, což jsme později také splnili včetně anglicky psaných dopisů. Po dalších kilometrech zastavil na křižovatce, to jsme nevěděli proč. Pak zastavil další náklaďák, něco řekl jeho šoférovi, nám pokynul ať si přesedneme k němu - pochopili jsme že on jede jinam a že nám sehnal dalšího stopa. Poět srdečné loučení s objímáním a už jsme jeli dál.Posléze na správném místě zastavil, ukázal kam máme na té křižovatce jít,pochopili jsme že to už není daleko. Poděkovali jsme a protože jsme už po tom dlouhém cestování dostali hlad, že si uděláme piknik v trávě. Šel jsem se podívat asi sto metrů dál do mírného kopečka, kde jsem tušil, že bude na piknik to správné místo. Když jsem tam dorazil, zůstal jsem stát zkoprnělý tou nečekanou nádherou, kterou jsem zničeho nic pod sebou uviděl. Na rozloze tak sto kilometrů čtverečních nádherně tvarované a barevné skály. To byla ta nejhezčí část Kapadokie, o které jsme doma četli, ale která daleko předčila naše očekávání. Na tenhle zážitek nikdy nezapomenu, nejen kvůli té nádheře, ale také kvůli tomu, že jsme to nečekali, přišlo to jako blesk z čistého nebe.
Po pikniku jsme šli po silnici do Goreme, kterou nám ukázal šofér, a po dvou kilometrech jsme viděli poblíž silnice ubytovací areálek s bazénem a opět s nádhernou vyhlídkou na skály. Objevil se jeho majitel a ten nás téměř dotlačil dovnitř a začalo opět vyjednávání. Nakonec jsme tam za 200 000 Lire zůstali v takovém zděném přístřešku se šesti postelemi, které mi připomínaly moje 26 měsíční ubytování na vojně v Líních. No ale vybavení bylo pěkné - teplá voda, sprchy, čisté WC, nádherná poloha, bazén, ze kterého byl krásný výhled přímo na skály. Tak nejdřív do bazénu s hodně studenou vodou, ale prospěla nám. Večer jsme se šli ještě podívat do Goreme
a šli spát.
Další den ráno jsme si naplánovali náročnou trasu - dostat se k úpatí skal, což bylo asi 4 km, projít je až do vesnice Cavusin, odtud nějak do Cavanosu, dál Udrup(můj počítač nemá přehlasované U) pak snad skála Nohisar, pak Goreme a domů. Nakonec se nám to podařilo všechno ten den absolvovat se spoustou nezapomenutelných zážitků. Takže: ráno jsme bágly nechali v táboře, šli ke skále na rozcestí a odtud ke skalám. Po chvíli jsme stopli auto - byli to Angličané a ti nás dovezli až ke vchodu do skal. Dozvěděli jsme se, že šofér má předky v Čechách. Česky neuměl, my anglicky také ne. Pak jsme se ponořili do skal a dívali se na tu krásu, barvy, vytesaná obydlí a chrámy ve skalách. Vlezli jsme do jednoho otvoru, za ním byly schody a po jejich výstupu nahoru se nám otevřel prostor asi 6x8 m, vysoký asi 6 metrů s dvěma krásnými antickými pilíři s ozdobnými hlavami a dalšími dvěma jednoduššími pilíři s překladem, rozdělujícím místnost na tři celky. No úžasný zážitek - skála vlastně byla dutá s množstvím vytesaných prostorů. Po dalších schodech byly další menší místnosti. Takových obydlí je ale v této části Kapadokie moc. Skály jsou nádherné tvarově i barevně - bílé, načervenalé, žluté, z velmi měkkého materiálu. Po cestě následovaly další a další skály a vytesané místnosti, za celou dobu jsme nikoho nepotkali. Bylo to neuvěřitelné. Po příchodu do vesnice Causion, nad níž je ve skále vytesaný celý chrám, jsme už jeho prohlíddku vzdali, hodně jsme se předtím ve skalách zdrželi a jeli jsme raději stopem- vlastně to byl malý autobus dolbus a když jsme chtěli platit, šofér jen mávl rukou, že je to dobré.
Vystoupili jsme v městečku Avanos. Do města jsme původně ani nechtěli, ale když už jsme tam byli, podívali jsme se na velký, vyhlášený trh. Koupili jsme 2 kg okurek,1 kg mrkve, vše bylo dobré, dva koláče asi drahé jako u nás a tričko za 30 000. Dál jsme si naplánovali město Ugrup(přehlasované Uu)samozřejmě stopem. Ptal jsem se dvojice paní,kterým ze zakrytého obličeje byly vidět jen oči, kudy se dostat na silnici do toho Ugrupu. Vyslovil jsem jméno toho města podle mně vzorně, no obě ženy se začly nahlas smát. Opakoval jsem ten název znovu a ještě zřetelněji, no tentokrát se smály až se prohýbaly. Dones netuším, co to slovo v Turečtině znamená, ale možná že jsem měl štěstí že tam nebyli jejich muži. Pak jsem zapojil gestikulaci rukama, nakonec pochopily a ukázaly mi cestu. Než jsme se ke stopování dostali, zastavil u nás taxi a kam chceme. My že do Ugrupu, ale že stopujeme. On napsal za kolik by nás tam dovezl - několikrát, až napsal hodně nízkou cenu. Tak jsme mu nakonec kývli a už jsme jeli. Jenže jsme měli bohužel jen bankovku 500 000, za kterou nám nehodlal vrátit zpět. Nakonec jsem zněj horkotěžko vymámil jen 420 000. Tam jsme konečně dostali mapu Turecka, je pěkná. To jsme byli hodně rádi, zatím jsme se řídili regionální mapkou visící v kempu. Pak jsme se šli podívat hlavně na ta obydlí ve skalách nad městem, které jsme den předtím viděli ze stopu. No kdybychom to neviděli zblízka na vlastní oči nevěřili bychom, že v některých jeskyních bydlí ještě lidé.Pak na vrchu té skály nás zvali dva kluci, abychom se k nim šli podívatdo jedné z těch jeskyň, ale raději jsme odmítli, čehož časem docela litujeme. Pak nás aspoň provázeli po té skále s obydlími. Většina těch obydlí byla napůl ve skále, venku střecha z kůlů, na nich asi 30 cm vrsrva zeminy a tráva. No a mají tam i televize.Překvapilo nás ale, když z takové polojeskyně vyšli dva školáci, obléknutí do pěkné modré uniformy a čistí. No napadlo nás - jestli tam i ti staří lidé lezou denně nahoru,tak potěš pánbůh. Vlastně alláh. Dole ve městě jsou domy ovšem zděné. Ještě- potkali jsme se tam také s majitelem našeho kempu, má obcho s koberci.Zval nás dovnitř, pohostil kávou, celou dobu jsme mlčeli. Brali jsme to jako jejich zvyk. Těch koberců tam měl plno.Potom jsme šli za město stopovat. Ještě než jsme začali stopovat, zastavilo u nás auto, že nás vezme. Byl to ten taxikář co nám nechtěl vrátit peníze, takže jsme odmítli. Divili jsme se pak jeho drzé nabídce. Okamžitě potom nám zastavil Mitsubitshi Colt a dovezl nás před vesnici Cavusin. Byl to opět Turek,velmi slušný člověk. Do vesnice jsme došli pěšky, asi 2 km. Uprostřed ní byla větší skála, protkaná obydlími a nějakou dílnou. Také opět barák napůl ve skále,nad níž trčelatelevizní anténa, napůl venku. Nahoru jsme už nešli, Lída už toho za ten den měla dost, kyčel bolela. Stejně ale i z místa kde jsme stáli byl nádherný pohled na krajinu se skálami, protože vesnice je umístěna vyoko na kopci. Pak opět stopovat. Přitom nějací kluci nám přinesli hrozen vína a ještě nám chtěli sehnat odvoz a také pro nějaký hned šli. Jenže my jsme zase mezitím stopli další auto a za chvíli jsme byli v G"oreme.Šofér byl opět Turek, jeho otec byl za prací v Německu, on uměl anglicky a trochu německy. V G"oreme jsme si odpočinuli v zahradní restauraci, dali si kávu a pivo Pilsen - asi tureckého, ale dobrého, velmi slušná cena. Poblíž jsme zahlédli malé autobusové nádraží s dobrými cestovacími informacemi a s neuvěřitelně nízkými cenami jízdného, což nám později hodně pomohlo v rozhodování kam a jak dál.No a pak jsme šli nahoru do kempu po cestě jakoi minule v noci kolem pěkných skal, v nichž bylo také muzeum v přírodě. Blízko před kempem nám v kopci zastavil sám šofér, ale s díky jsme svezení odmítli - těch 500m jsme si ještě chtěli užít chůzí mezi skalami. Hned potom zase trochu rozjařený chlapík, který se bůhví odkud před námi objevil,nás srdečně vítal, líbal a hodně nás přemlouval, abychom se šli podívat do jeho obydlí ve skále. No šli jsme za ním a on nám v té jeskyni ukazoval kde spí - bylo to takové kamenné lože poházené látkami, jak se leze nahoru po takových kolmých výstupcích do patra do další místnosti, pak nám nabídl víno, tak jsme si s ním připili a zase s ním slezli dolů. Samozřejmě loučení opět srdečné s přípitkem, objímáním a líbáním No to jsem se rozepsal - ale je možné něco z toho vynechat? Tak tohle byl nejkrásnější den dovolené v mým životě. I počasí bylo maximální, jasno, asi 25 - 27 stupňů. Potom příjemná koupel v bazénu s výhledem na ty barevné skály a spát.
Další den, to byla sobota, jsme si naplánovali prohlídku skalního města Kaymakli nebo o 10 km dál další skalní město Derinuyu. Jako vždy jsme vyšli kolem půl osmé na naši křižovatku a za chvíli nám stopl další stopař osobní auto a už jsme jeli do města Nevsehir všichni tři. Tam jsme si prohlédli trochu město, v Informacích a směnárně měli ještě před devátou hodinou zavřeno a tak jsme šli na dalšího stopa kousek za město. Za chvíli nám zastavil náklaďák, hterý jel pro brambory ( turecky P"ot"ot"oz nebo tak nějak) do Kaymakli. Závozník se okamžitě scoulil někde do prostoru nahoře, aby nám uvolnil sedadla vedle šoféra. Bylo to od něj milé. Když jsme tam dojeli, řekli jsme si - když jsme tady, tak se do tohoto skalního městečka podíváme, i když nám místní radili radši to druhé, v průvodci zase psali, že jsou si podobné. No snad to všechno stihneme, večer jsme chtěli odjet busem na jiné místo. Tak jsme zamířili k pokladně a koupili si lístky po 25 000 Lei. Především nás překvapilo, že místo do rozlehlé vysoké skály, v níž by to mětečko podle našich představ mělo být vysekáno, byl vchod do takové malé skalky, což nás trochu po předchozích zážitcích trochu zklamalo, na několik pater, jak jsme se dočetli, to nevypadalo. Šli jsme dovnitř s průvodcem,kterému jsme samozřejmě vůbec nerozuměli. Dlouhou, mírně se svažující chodbou ve které byly výklenky, abychom se mohli vyhnout vycházejícím návštěvníkům,Tak jsme došli kmalým místnůstkám, které byly spojovány někdy krátkými, někdy delšími chodbičkami asi tak 70 cm široké a to kdoví jestli a asi 1,20 až 1,80 cm vysoké. No byl to pěkný propletenec označený šipkami, jinak by tam člověk musel zabloudit. Někde uprostřed byla větrací šachta as 1 x 1 m, podle které se dala odhadout hloubka městečka asi na 50 metrů.Pak jsme šli po schůdkách do dalších a dalších pater, kde byly podobné prostory. V jedné dlouhé a úzké chodbě, kde jsme se museli pro její výšku pohybovat v žabákovém postoji a kdy jsme se téměř nepohybovali, uprostřed kolony tak 50 - 70 lidí jsem měl hodně stísněný pocit. Oddychl jsem si až v místnosti asi 3x3 metry o výšce 1,70. Pak jsme pokračovali podobnou úzkou a nízkou chodbičkou, naštěstí už kratší a ne tak děsivou. Byl jsem rád, když nás dav vynesl ven. Pak jsem teprve vychutnával v myšlenkách prohlídku tímto skalním městem.Pak jsme se teprve dozvěděli o upozornění pro lidi trpící klaustrofobií. Já jí tedy netrpím, ale.... Protože jsme měli ještě dost času, jeli jsme dalším stopem - malou dodávkou - do městečka Derinkuyu podívat se do toho druhého skalního města. Tam žádná skála vůbec nebyla, vše bylo pod povrchem. Chodby byly asi o 50 cm vyšší a místnosti také o něco větší. Jinak jsme pak dali za pravdu informaci, že obě tyto skalní města jsou si dost podobné. Opět davy lidí. Například když jsme šli ke konci prohlídky nahoru, uhnuli jsme do výklenku další nové výpravě. Těch lidí bylo asi třista a samozřejmě se pohybovali hodně pomalu. Zpátky jsme jeli opět stopem natřikrát do Goreme.Ten poslední - byla to mladá dvojice velice příjemných, kultivovaných lidí, mohu říci že tak krásnou dvojici jsem snad ještě neviděl. V Goreme nám zastavili, ale protože jsme mysleli že jedou také jako my navštívit tamní muzeum, vehementně jsme ukazovali že je trochu jinde. Tak nás tam dovezli, ale pak k našemu zděšení se otočili a jeli zpátky. Ani jsme jim pořádně nepoděkovali. Jinak o jednotlivých stopech už ani nepíšu - všichni byli velice ochotní, bez problémů, málokdy nám někdo nezastavil. Pak jsme se šli podívat na autobusové nádraží, tam jsme se dohodli že pojedeme přes noc do Antálie na pobřeží moře,odtud vzdáleného asi 670 km. Odjezd v 18,15, cena 350 000 Lei pro jednoho byla velmi příjemná. Pak jsme šli do kempu pro bágly, rozloučili se s majitelem a asi po 15.hodině jsme byli opět v Goreme. Ještě ceny - kolo v půjčovně stálo na 8 hodin 200 000, motorka asi 750 000. Pak jsme nastoupili do perfektního, asi nového klimatizovaného autobusu zn. Mercedes. Po dobu jízdy nám ještě podávali zdarma pití. Dobře jsme se vyspali a v pět hodin ráno jsme byli v Antálii, Turecké Riviéře. Pak potulování probouzejícím se městem a protože už od rána bylo horko,šli jsme na pláž. Tam se , to bylo teprve kolem 7.hodiny, koupalo pár lidí. Dvě domorodkyně se koupali v těch dlouhých čwerných šatech, hlavu měly ale odkrytou. A dováděly ve vodě jako malé děti. Přes noc bylo asi 25 stupňů, teplota rychle stoupala.Pláž tam byla oblázková. Překvapilo nás, že na hladině bylo moře znatelně studenější, než asi 5 cm pod hladinou- tam byla velmi teplá.Vydrželi jsme se koupat do půl páté a pak jsme se vydali ulicí lemovanou palmami zpět na autobusové nádraží s dalším cílem do Pamukale. Odjeli jsme ve 23,30 opět luxusním autobusem po 5,5 hodinové jízdě, do města Deznilí. Tam jsme si našli stanoviště odjezdu dolbusu - takového menšího autobusu - do 14 km vzdáleného Pamukale. Při koupi jízdenky jsme museli horkotěžko "vydupat" zpět ze 100 000,- vrácení 50 000,- Lei od šoféra. Po příjezdu do Pamukale se na nás sesypalo hejno "naháněčů", obchodníků a taxikářů, nabízejících své služby. Na to jsme už byli zvyklí, ale tady jixch bylo daleko nejvíc, asi jsme tam byli to ráno první návštěvníci. No byli jsme z toho trochu vyvedeni z míry a tak jsme raději uháněl tam, kde jsme spíš tušili než věděli, k tomu v průvodci opěvovanému areálu. A skutečně jsme jej po chvíli uviděli - z dálky a v tom ranním šeru jsme byli pohledem na něj tvrdě zklamáni pohledem na bílou skálu odhadem 1000x400 metrů a někde vlevo nahoře takové bílé "nic", a to měl být ten druhý hlavní očekávaný cíl naší dovolené v Turecku. Ale pokračovali jsme v cestě a za chvíli jsme došli k takové opuštěné dřevěné pokladně. Protože jsme byli předtím informováni o ceně vstupného 50 000 Lei, Lída rezolutně prohlásila že takovou dálku kvůli tomu co jsme viděli a navíc když se dva přišedší Angličani u budky otočili a při odchodu ukazovali, že "to" nahoře za tu cestu nestojí, nepůjde. No já jsem se ještě zašel zeptat do té budky na cenu vstupného. Když mě ji pokladník oznámil, otočil jsem se následovat s Lídou ty angličany. Ale pokladník byl hodný a mávl na mně, že prý ať jdu dál bez placení. Poděkoval jsem a mávl na Lídu. Pokladník tím byl trochu zaskočen, ale pak mávl rukou a tak jsme se nakonec bez placení vydali oba na cestu do areálu. Když jsme vyšli až nahoru,uviděli jsme to, co jsme dole vůbec nečekali - opravdovou nádheru "bavlněného zámku", jak je nazván v průvodci. Totiž zezdola nebyla vidět jeho celá rozloha, ta byla zakrytá těmi bílými skálami.Viděli jsme množství sněhobílých jezírek, kaskádovitě na sebe navazujících. Bohužel v jezírkách nebyla ta teplá vřídelní voda, o které jsme se doma dočetli. Mezitím se také značně oteplilo a tak jsme po ne příliš vydatném spánku, unaveni navíc výstupem, na té skále usnuli. Když jsme se po asi dvou hodinách probrali, byla ta jezírka k našemu nadšení naplněna tou 36 stupňů teplou vodou , která nám už téměř omývala nohy. Byla to nádhera a v tu chvíli jsme děkovali osudu a náhodám, že jsme tady. Ještě že jsme se nedali odradit prvním dojmem zezdola, jako ti Angličani. Vydrželi jsme se koupat v těch jezírkách, ze kterých byl navíc pěkný pohled dolů na krajinu, do půl třetí. Pak jsme se vydali zpět dolů zase jinou cestičkou, na níž jsme potkali - poprvé a naposledy v Turecku - výpravu z Čech, z Brna. Pak zase na stopa, hned prví auto zastavilo - taková stará rachotina. Jeli asi z nějakého trhu, vzadu měli narvané zboží, takže jsme se vmáčkli k těm dvěma dopředu. Dobří, že vůbec zastavili a vypadalo to, že ještě rádi. I když asi mohu děkovat za ty všechny stopy Lídě, jejímu evropskému vzhledu, blond vlasům a oblečení. Při loučení opět líbání, adresy.a prohlídka města. Poslali jsme odsud domů pár pohledů. Pak jsem se vydal koupit nějaké jídlo, nechavše Lídu na lavičce, že za chvíli jsem zpátky. No trvalo to asi čtvrt hodiny než jsem našel vhodný krám. Po návratu jsem viděl Lídu vesele se bavící se dvěma Turky, popíjející kávu. No nevím jak si rozuměli, ale vypeskoval jsem ji za tu odvahu. Prý ji ještě zvali na tu kávu dovnitř. No ještě že odmítla. Na autobusovém nádraží, opět plném "naháněčů",jsme si našli linku do Selcuku s bezproblémovým odjezdem v 15,30. Jenže cesta už tak bezproblémová nebyla. Asi v polovině trasy nás zastavila policie a kontrolovala s pistolemi v rukou totožnost všech cestujících. Proč, to nevíme, ale dost nás to zaskočilo. Pak jsme už bez problémů dojeli do Selcuku.Byl už pozdě večer a tak jsme přemýšleli jak a kde přespíme. Volba padla na vlakové nádraží, uvidíme. Byla tam otevřená čekárna, osvědčené místo z dřívějších cest pro nocleh. Šel jsem se zeptat výpravčího, jestli tam můžeme strávit noc. Německy neuměl, ale pochopil a ukázal nám v kolejišti stojící "hytlák", což je u nás doma takový služební vůz s pohovkou. Opravdu tam byly čtyři postele, sice trochu zaprášené, přesto jsme to považovali za luxusní místo pro náš nocleh. Usnuli jsme okamžitě a alespoň já tvrdě. Ráno v pět hodin nás vzbudil neuvěřitelně hlasitý zpěv z mešity, svolávající k motlitbě. Muselo to vzbudit celé město bez pardonu. Pak mi Lída říkala, co zažila v noci - asi v půlnoci se v tom našem kupé otevřely dveře a v nich se objevil nějaký člověk. Udělala to, co by udělala asi každá žena - začala křičet. Já se prý pohnul a ten člověk odešel. No musel jsem spát opravdu tvrdě. Asi jsme tomu pánovi zabrali na tu noc jeho bejvák, což se nám ale nestalo poprvé. Sbalili jsme si věci a šli jsme za dalším cílem, což byl a stále je jeden ze sedmi divů světa, Artemidin chrám. Opravdu jsme tam viděli jen jeden sloup a rozvaliny na ploše asi 80 krát 60 metrů, i s tou pasoucí se krávou a teletrm a ovcemi uprostřed, jak jsme se dříve dočetli v jednom cestopisném článku. Bylo brzy ráno a ještě zavřeno, tak jsme se dívali přes plot - bylo vše perfektně vidět. Pak jsme opět šli na stop a po třech kilometrech jsme byli v Efesu. Moc jsme si od tohoto posledního cíle naší cesty po Turecku neslibovali, čekali jsme podobný zážitek jako u Artemidina chrámu. Po příjezdu na místo jsme zaplatili vstupné a vydali se dovnitř.Tam jsme byli ale tentokrát mile překvapeni zachovalostí vykopávek a dokonce i částí domů a ulic bývalého významného, kdysi přístavního města.Zachoválé náznaky ulic, dokonce s kanalizací byly zřetelně vidět,zachovalé bylo též čelo knihovny a amfiteátr pro 30 000 lidí.Škoda že neumíme anglicky - většina turistů a samozřejmě průvodce mluvili touto řečí. Tam jsme si prohlídku města starého více než 2000 let, s velkým zájmem užili. Též jsme se dozvěděli, že po smrti Krista Ježíše zde bydlela jeho matka Marie. A také že už tam byl vodovod s pitnou vodou. Knihovna byla dostavěna v roce 262 a jmenuje se podle jejího zakladatela CelzovaA protože bylo stále velké vedro, dohodli jsme se na koupel v moři, vzdáleného v současné době už asi 10 kilometrů od vykopávek. Tak samozřejmě stopem k nějaké křižovatce, no naplavali jsme se při vysvětlování kam chceme dál dost,ale on jel asi jinam, takže jsme si vystoupili. A tam jsme byli vedle. Nikde nikdo, sice u křižovatky jeden rozhádaný dolbus, ale tam jsme se jim do řeči moc nepletli.Tak jsme se postavili za křižovatku doprava a hned stopli další. Měli jsme štěstí, byl to ten správný směr a šofér nás dovezl do asi 7 km vzdálené nějaké nové , spíš rekreační vesnice. Bylo tam asi 500 pěkných domků, zahrady s palmami, vše bylo oplocené, vjezd do vesnice byl uzavřen závorou. Po kilometru chůze jsme přišli na písčitou pláž, dlouhou asi jeden kilometr. Asi už bylo po sezoně, všude liduprázdno. Bylo to podivné. Do moře jsme stačili asi 150 metrů, čistá teplá voda, ale o něco míň než v Antalii. Lídě tam nebylo moc dobře, rýma, byla nějaká nastydlá, ale z čeho. Asi po hodině koupání jsme šli na stop, náš poslední. Jestli dobře počítám, bylo jich v Turecku dvanáct, většinou zastavilo hned první auto, vždy milí lidé, bez sebemenšího problému. Tak to bylo i tentokrát. Hned zastavil starý oprýskaný, ode všech přístrojů vydrancovaný Chevrolet,král silnic z USA z 50. let. No ale svezení stálo za to. Šofér jel celou dobu rychlostí odpovídající stavu jeho vozu a my jsme si užívali nádherného pocitu velmi měkce odpérovaného korábu. S díky za svezení jsme vystoupili až v Selcuku a protože jsme měli asi pět hodin do odjezdu autobusu, prohlíželi jsme si město. Přitom jsme potkali toho Chevroleta, kterého dlouze a se zájmem obdivovali nějací Američané - to jsme usoudili z vedlestojícího auta s americkou vlaječkou. My jsme pokračovali už k autobusu, kterým jsme pak s půlhodinovým zpožděním odjeli ve 21,00 hodin do Istanbulu. Já jsem hned usnul a probudil se až v 6 ráno zrovna v momentě, když jsme k mému překvapení vjížděli na trajekt. Asi 35 minut plavby na protější břeh,kde jsme vítali starou dobrou Evropu, netušíc, že jsme nepřepluli úžinu Bospor - Dardanely, nýbrž výčnělek Marmarského moře. Sice to byl už asi Istanbul, ale dál jsme jeli dobrých třičtvrtě hodiny směrem severozápad, takže nám docházelo, že jsme stále ještě v Azii. Pak ještě dvě hodiny jízdy hustě obydleným Istanbulem, než jsme dojeli k naší spokojenosti po mostě s obloukem tak jeden kilometr dlouhým přes tu úžinu již opravdu do Evropy. Když autobus zastavil a my spolu s ostatními vystoupili, vůbec jsme nevěděli kde jsme.
Opět jsme se úspěšně domluvili s místnímí a tak jsme se dostali metrem a tramvají na naše nádraží Sirkeci bez problémů. Pak jsem se vydal na nákup, nechaje Lídu semotnou na nádraží. Když jsem utratil téměř všechny Lire, zbylo mi 9000 a tak jsem se v takovém bufetu rozhlížel, co s nimi. Přitom jsem se seznámil s jedním dědou , odkud a kam jedeme, atd, byl velmi družný. Já že si dám k jídlu něco, co vypadalo jako zapečené flíčky a že mu dám těch 9000, ať mi zařídí koupi toho jídla. Bylo to na váhu, on si dal taky, ještě mi přinesl nějakou ovocnou šťávu, no myslím že to stálo o dost víc, než jsem mu dal. Pa jsme se srdečně rozloučili a já šel zpět na nádraží za Lídou. Samozřejmě se tam bavila se dvěma Turky, popíjející opět tu tureckou kávu. Pak opět loučení, líbání, Lída s adresou toho jednoho nádražáka a za Lídou do vlaku v 19,35 do Bukurešti, který ji asi pomohli nalézt ti dva Turci. Na konečnou v Turecku jsme zaplatili každý 75 000 do jediného vnitrostátního vozu. Ostatní vozy bylz pro mezinárodní dopravu a jízdenk aby nás stála 440 000 Lire u mezinárodních pokladen. Před hranicemi s Bulharskem jsme si pak přesedli do jednoho z těch mezinárodních vozů, který byl ale asi tak ve stejném stavu, jako předešlý vnitrostátní - rozbité dveře, stahování oken, WC v hrozném stavu, samozřejmě bez papírů, všude vrstva prachu, který jsme museli nejdřív setřít špinavými svršky a několikrát vyprášit. Po cestě ještě v Bulharsku nastoupilo hodně Rumunů s objemnými zavazadly a bylo po klidu. Na hranicíc s Rumunskem jsme stáli asi dvě hodiny kvůli dohadům těch Rumunů, kteří převáželi z Bulharska různé zboží, hlavně alkohol, s celníky. Do Bukurešti jsme přijeli s dvouhodinovým zpožděním v 17 hodin, tím pádem nám ujel rychlík v 16,30 a my jsme strávili další čtyři hodiny v nádražní hale. Ty čtyři hodiny jsme si připadali jako v pralesní džungli, kde neexistuje ani pořádek, ani informace. Tam jsme se nejdřív snažili zjistit další spoj do Budapešti, což nebylo vůbec jednoduché. Totiž na hlavním nádraží hlavního města Rumunska byly všechny nápisy , údaje a informace pouze v rumunštině, ani mapa tratí nebyla nikde. Dalo mi asi hodinu času než jsem svoje úsilí vzdal, i když už jsme byli tomto směru zkušení cestovatelé. Odjezdy a příjezdy tam byly uvedeny akorát v aktuálním čase. Všude jinde byly nápisy alespoň v angličtině a většinou i němčině. Pak jsem dostal informaci od snad informátora o odjezdu našeho vlaku ve 20,28. Také jsme měli informace od Rumunů, pašujících zboží z Bulharska, kteří nás informovali že místenka musí být a nejdražší je 1000 Lei, což jim potvrdil i průvodčí. V Bukurešti jsme si to ještě chtěli ověřit v mezinárodní pokladně a tam nám napsali 4480,- Lei pro jednoho. Tak tomu jsme po předchozích informacích nevěřili a já šel k vnitrostátní místenkové pokladně a chtěl místenku jen na hranice s Maďarskem. Tam mně ale poslali zpět na tu mezinárodní, což se mi zase zdálo jako podivná informace. Tak jsme si pak pracně zjistili jméno poslední stanice v Rumunsku, napsali na kus papíru potřebné údaje a s těmi jsme šli do té mezinárodní. Tam nás s tím poslali zase k vnitrostátní. Opět odtamtud nás zase poslali k vnitrostátní. Odtamtud nás opět zase poslali k mezinárodní. No to už jsme ztratili veškeré naděje i trpělivost a dohodli se, že radši zaplatíme těch 9000 Lei. Jenže jejich měnu jsme neměli, takže jsme potřebovali směnit dvacetidolarovou bankovku za 15 dolarů a 9000 Lei. Snad jedinou směnárnu ve městě jsem našel poblíž nádraží, jenže právě zavírali, to bylo v 18,00 hodin a bankovní úředník,který právě zamykal mně diskrétně odkázal na ulici, kde mi smění kdekdo. No taky že jo - hned jsem měl po ruce pár takových lidí, kteří chtěli v šeru a dešti tu transakci provést. No dotáhl jsem je aspoň do slabě osvětleného podchodu a tam jsem si všiml že mi chtěli dát italské liry. Naštěstí jsme v Itálii už dvakrát předtím byli a tak jsem je prokoukl - byla by to velmi nevýhodná směna. Oni byli ale velmi neodbytní a že číšník v hale mi pomůže. Číščníka jsem pak v restauraci požádal o tu směnu, on že no problem, hodil na stůl tlustý svazek bankovek v Lei, já zase těch 20 dolarů a on mně začal šacovat, kde mám další. Když viděl že víc nemám, mávl rukou a beze slova odešel. Tak jsme se s Lídou dohodli, že si žádnou místenku kupovat nebudem. Pak zpátky do haly, do které na několika místech při tom dešti venku zatékalo, takže bylo všude mokro, pobudové, kouřící hlouček dětí tak 6 až 8 let, no nic moc. Pak jsme si šli ověřit původní informaci od informátora o odjezdu vlaku ve 20,28 na ty tabule odjezdů a příjezdů. Nerozluštili jsme sice co je Příjezd a co Odjezd, ale žádný vlak v tu dobu ani neodjížděl ani nepřijížděl.Tak opět k budce informátora, kde bylo pochopitelně pořád narváno, s papírkem. Navíc na celém nádraží, tak i u informátora němčinu neumějí a myslím že ani angličtinu a i kdyby uměli, není čas na vysvětlování. U toho okénka jsme byli aspoň pětkrát a vždycky nám dal jinou informaci - nesprávný odjezd,pak napsali jiný vlak než jsme chtěli, pak špatné nástupiště, špatný příjezd do Budapešti. Nakonec jsme z těch informací vydedukovali ten správný vlak - a odjeli správným směrem. Ve vagonu bylo plno, my jediní cinci a očekávali jsme s obavami příchod průvodčího. Ale tentokrát jsme měli štěstí - ačkoliv se choval k domorodcům dost nevybíravě, tak při předložení naší jízdenky FIP změnil chování, samý úsměv a hlavně nechtěl tu místenku. Ani vlastně nevíme, jestli byla povinná - po těch předchozích informacích. Jen místním se to jeho jednání moc nelíbilo, bylo to na nich vidět, zle se na nás dívali a rozčileně mezi sebou diskutovali. Byli jsme rádi, když jsme v 10,10 hodin dorazili do Budapešti, i když díky tomu zpoždění do Bukurešti jsme nestihli náš rychlík do Prahy. No ale kdoví, jestli by nás z toho předchozího vlaku někde v Rumunsku nevysadili. Takže jsme byli rádi, že jsme rádi. Tady v nádražní hale bylo vše v pořádku, rozdíl v úrovni všeho byl ohromný. Nechyběly dvojjazyčné informace, neměli jsme žádný problém při hledání našeho dalšího spoje. Další cesta domů už proběhla dle jízdního řádu a bez problémů. Ale zažili jsme nádhernou dovolenou se spoustou nezapomenutelných zážitků, i po letech na ni vzpomínáme i přes ty problémy které jsme měli a museli řešit a vlastně hlavně právě proto, jako naši nejkrásnější.