Do Broumova jsme vlastně začali jezdit kvůli Trevíře, šňůře, která se tam používá na žakárech a kterou jsme chtěli získat. Jinak je to z Kladna dost "z ruky". Do Broumova jsme potom jeli ještě několikrát, i když jsme Trevíru vůbec nepotřebovali.
Tenkrát jsme vyjeli jako obvykle již v pátek vlakem. Bylo nás šest, každý vzal nějakou láhev obsahující více či méně procent alkoholu a zábava se rozproudila tak, že i cesta byla zážitkem. Spolucestujícím jsme nevtíravým způsobem nabízeli občerstvení, což mělo většinou sympatické následky. Například ta děvčata, kterým jsme občerstvení nabídli, nás druhý den přišla povzbudit až na letiště.
Tradičně jsme se ubytovali v Náchodě v hotelu "Hron", kam jsme také šli na večeři. S Pepíkem Kubešem si vždy při takové příležitosti zapálíme doutník. Tam jej neměli, což jsme považovali za velký nedostatek a tak jsme po večeři odešli do vinárny "U beránka". Protože Vláďu Valentu bolela hlava, šel spát, což se mu, jak se dále dozvíte, ale vůbec nevyplatilo.
Když jsme se k ránu vraceli do našeho hotelu, nějak nám zmizel Pepík. To by nám nevadilo, ale měl klíče od vchodu. Protože jsme nemínili čekat, až se objeví, rozhodli jsme se pokřikem vzbudit Vláďu. Snad celý hotel byl vzhůru, jen Vláďa spal dál. A tak jsem vzal takový malý kámen a hodil směrem, kde jsem spíše tušil než viděl naše okno. Bylo totiž schováno téměř celé za balkonem ve 2. patře. Ten kámen byl asi větší, protože se ozval rachot a kluci byli v tu ránu pryč. Já jsem zřejmě nic neslyšel a tak jsem tam čekal, zda-li se Vláďa náhodou neprobudí. Probudil se.
Za chvíli vylítl na balkon, co se děje. Krátce jsem mu vysvětlil situaci a šel ke vchodu, kde už byli kamarádi. Zdeněk Klíma mi jen řekl: "Ty vole, ty ses trefil". Řekl jsem něco v tom smyslu, že je to dobře, ale v tom už přišel Pepík a odemkl konečně ty dveře. Jinak trefa to byla opravdu pěkná; kámen prolétl oběma okny a zůstal v pokoji.
Druhý den ráno nám V1áďa oznámil, že tu noc zažil tři šoky. První, když ho z hlubokého spánku probudil číšník a požadoval na něm zaplaceni lahve vína, kterou u nich se svým kamarádem vypil a nezaplatil. Tomu Vláďa moc nerozuměl, ale číšník na něm dál požadoval peníze. Nakonec to asi vzdal nebo co a odešel, nechajíc tam ještě stále nic nechápajícího (pod vlivem uspávacího prášku) kamaráda. Druhý šok, to bylo druhé probuzení, kdy jsme se jej snažili upozornit, že jsme dole. To následný řinkot skla jej vylekal natolik, že z postele doslova vylítl a myslel, že je doma. A protože myslel, že je doma, tak vylítl na tu stranu, kde zeď obvykle nemají, načež zažil třetí šok, že tam totiž zeď byla. Teprve když zjistil, že hlavou zeď neprorazí, se definitivně probral a další hodinu do budíčku již měl situaci pevně v rukou - raději už nespal. To my zase ano a v půl páté jsme již jeli lokálkou do Broumova. A protože našemu kolektivu zbyly ještě dvě lahve, které jsme nemínili dál s sebou vláčet … no prostě tenkrát jsme to trochu přehnali.
V sedm jsme byli na letišti a mě dělalo téměř nepřekonatelné problémy sestavit správně model z té směsi křídel, trupů, výškovek a drátů. Nakonec se mi to do začátku soutěže podařilo, i když, jak jsem později zjistil, byly dráty z jiného modelu. Ale dokonce jsem odletěl maxe. I další lety byly až do šestého startu samá maxima. Ale to už jsme byli zcela fit, k čemuž nám vydatně dopomáhalo občasné překonávání potoka, kde nám voda sahala občas až po … No bylo tam místy až 70 cm vody asi tak 0˚C teplé. A právě tehdy jsme to nejvíce kazili. Já jsem dokonce "zapsal" i v opravě nulu, protože jsem to v sílícím větru při kroužení neuběhl. A tak jsem letěl samé maxe, jenže jich bylo jen šest.
Pořadatelé také dobře "zapadli" do rámce tohoto příběhu, protože přímo na ploše se čepovalo sudové pivo.
Tu Trevíru jsme nakonec získali a tak cíle bylo dosaženo. Odjeli jsme spokojeni domů, těšíc se na další ročník soutěže v Broumově.
P.S. Ke cti personálu hotelu "Hron" budiž řečeno, že nám do dnešního dne žádný účet za zasklení okna nepřišel.