Pondělí 15.6.
Dnešní noc byla dost studená, tak plus čtyři stupně. Asi jsme v dost velké výšce. Dnešním cílem je utábořit se někde kolem Yosemite n.p. a po cestě se kochat krásnou přírodou. Protože je to dost daleko, vyjeli jsme už v 8 hodin.Projížděli jsme několika nízkými pohořími vysokými kolem 2000 m, mezi nimiž bylo vždy dlouhé pozvolně se svažující údolí, v němž vedla obvykle úplně rovná silnice dlouhá kolem padesáti mil. Díky pro nás neuvěřitelné viditelnosti v těchto výškách bylo vidět na tuto vzdálenost silnici až tam, kde se ztratila v následujícím pohoří. V prvním údolí jsme projížděli naftovými poli, za nimiž byla cedule upozorňující, že dalších 96 mil není žádný servis.Velmi řídký provoz, jako většinou po celou dobu našeho cestování po národních parcích USA. Potkáváme auta tak po 10 až 15ti minutách, až se divíme že v takových, až kouzelně krásných přírodních parcích, a nejen parcích, je tak malý provoz. Je stále krásné počasí, svítí slunce, teplota 20 až 25 stupňů. Před městečkem Tonopah jsme míjeli vojenské letiště s podzemními kryty, u odbočky do areálu byl vystaven model rakety Pershing a nápsis "Rychlostní dráha", přibližně stejný jako u Solného jezera. I když tam nebyla žádná značka zakazující vjezd, netroufli jsme si zajet se tam podívat ( co když je to odpalovací základna pro proslulé rakety Pershing?) a pokračovali dál do Kalifornie. Pomyslnou hranici jsme přejeli za městečkem Basalt. Po pěti mílích jsme byli zastaveni pracovnicí u Kalifornské inspekční stanice, kde kontrolovali, nebo spíše jen se ptali jestli nevezeme ovoce, zeleninu. O jiných potravinách se nezmínili. Dál se ptali odkud a kam jedeme, ale spíš aby nás informovali, že námi plánovaný přejezd přes Sieru Nevadu je uzavřený pro množství sněhu. Poděkovali jsme a změnili další trasu podle jejich pokynů po silnici č. 120 směr k jezeru Mono Lake. Tam jsme zažili dvě rarity - za prvé jsme viděli v akci práci asi deseti kowbojů při nahánění dobytka do nákladních vozů s patřičnými zvukovými efekty. Byl tam mezi nimi tak desetiletý klučík, počínal si na koni skvěle. Ostatní v širácích jej brali jako sobě rovného. Zastavili jsme a chvíli se dívali na můj dávný vysněný cíl, který jsme si s kamarádem v mládí naplánovali a který jsme nakonec neuskutečnili.
Ta druhá rarita byla silnice - v úseku asi 5 mil doslova kopírovala vlnovitý terén, s téměř dokonalou pravidelností se střídaly dolíky a vrcholy s převýšením tak pět metrů s úžasným stoupáním, přitom silnice s dokonalým asfaltovým povrchem. Takže zprvu jsme při rychlosti asi 30 mil jsme měli dole pěkné mrazení, jestli nás to nahoře nevyhodí do vzduchu nebo co za tou špičkou je. Nahoře pak zatajený dech při pohledu dolů. Při pohledu z vrcholů jsme viděli vertikálně absolutně rovnou asfaltovou čáru. Protože bylo vidět, že proti žádné auto nejede, troufli jsme si zrychlit a užít si nepředvídané zábavy. No byl to pocit jako na pouti na horské dráze. Bohužel jsem to nenafilmoval, na kameru jsme si při té jízdě vůbec nevzpomněli.
Dále jsme pokračovali po silnici US 120 směrem k jezeru Mono Lake opět, jak jinak, krásnou krajinou. Při příjezdu k jezeru jsme vidělí krásný řídký borovicový lesík. Mohutné borovice měly silnou zdravou, do červena zbarvenou kůru. Zastavili jsme se a sbírali šišky hlavně kvůli semenům a říkali si, co kdyby u nás také takové vyrostly. Pak jsme sjeli k jezeru a těšili se na koupel, jistě ve velmi studené vodě. Z jezera vystupovaly do menší i větší výšky bizardní skály, udělalijsme tam pár fotek a chystali se na koupel. Ve vodě nikdo nebyl, ale po břehu šli dva lidé, asi manželé. Tak jsem se jich pro opatrnost ptal, jestli se v jezeru smí koupat. Odpověděli že ano, ale..... tomu dalšímu slovu jsem nerozuměl. Jen si přitom sahali na tělo. No nám stačilo že se můžeme vykoupat, tak jsme poděkovali za informaci a rádi jsme skočili do té studené, hodněš slané vody s hlavním cílem smýt se sebe pot a umýt se - nutně jsme to potřebovali. Na souši jsme pak zjišťovali, že máme nějak slizkou kůži. Snažili jsme se tedy umýt zásobami pitné vody, ale vůbec to nepomohlo. Byli jsme z toho trochu zaskočení, bylo to dost nepříjemné. No snad to do zítra přejde. Ještě ten den jsme si naplánovali návštěvu bývalého zlatokopeckého, nyní opuštěného skanzenu Bodie. Vstupné 20 dolarů. Je tam vše na místě, jak bylo opuštěno, na tom si Američané dost zakládají i v národních parcích.Dočetli jsme se tam, že v třicátých letech 20. století to bylo nejbohatší město ve státě. Při pohledu na něj, včetně auta, strojů a dalšího vybavení, například domácností, se nám tomu nechtělo věřit. Na kopci byl ponechána také továrna na těžení zlata. Tu noc jsme pak strávili v blízkém městečku Bridgeport u supermarketu. Dnes jsme ujeli 369 mil.
Úterý 16.6. 1998
Dnes už bylo o něco tepleji, dobře jsme se v autě vyspali. Vstávali jsme jako většinou kolem šesté, v půl sedmé už jsme byli na cestě. Čekal nás přejezd přes Sierru Nevadu ve výšce kolem 3000 metrů. Po chvíli jsme jeli strmými úzkými serpentinami, několikrát jsme se zastavili a kochali se nádhernou krajinou s četnýmí potůčkami. Nahoře pak vysoké bariéry sněhu podél silnice. V dolní části Sierry jsme zastavili na parkovišti,u kterého bylo tábořiště, kde se platilo do 5 až 6 dolarů obálky. Posvačili jsme a protože nás okouzlila okolní nádherná příroda, dohodl jsem se s Lídou, že vyrazím tak na hodinu prozkoumat okolí. Abych toho viděl co nejvíc, šel, nebo spíš běžel jsem po mírně stoupající cestě řídce zarostlým širokým údolím které na okrajích lemovaly doslova kouzelné skalní útvary. Opět nádherné borovice s načervenalou kůrou s obvodem kolem 5,5 metru a odhadnutou výškou 90 metrů. Bylo teplo, občas jsem si lehal do četných potůčků s překvapivě příjemně teplou vodou. Litoval jsem že jsme se dohodli jen na té jedné hodině, moc rád bych tu strávil několik dní. Ta krajina je tu opravdu kouzelná. Vrátil jsem se po asi půldruhé hodině, plný krásných dojmů - ta zastávka stála za to. Pak jsme pokračovali do n.p. Yosemite,kde nás čekalo ale nemilé překvapení - ještě nebyla otevřena po zimě většina parku. Takže jsme si prohlédli alespoňjejí část s obřími sekvojemi, z nichž největší jsem obejmul třináctkrát, její výška byla 100 metrů. Z další, ještě o hodně větší sekvoje zbyla už jen spodní část s torzem jejího vršku Dole měla obvod 25 metrů a byl v ní prosekán tunel, kterým projíždí auta. Odtud jsme jeli asi 40 mil do městečka Mariposa, líbilo se nám. Domy jak je tady obvyklé byly dřevěné, natřené, vypadaly stylově. Na náměstí byl vystaven stroj na rýžování zlata. Tam bylo také parkoviště s umývárnou a to rozhodlo, že jsme tam zůstali přes noc. V jednom supermarketu jsme koupili plynovou bombičku, bohužel tu americkou - naši opět nemají.Proto jsem vymyslel jak by se dal snad plyn přečerpat a z toho důvodu jsem nakoupil sadu gumových těsnění. Ta bombička stála všude od 3,49 do 5 dolarů.
Středa 17.6.
Dnes jsme spali trochu déle, aŽ do půl sedmé. Měli jsme dost času, tak jsme ani s odjezdem nepospíchali. Zašel jsem do místního Vizitor Centra, kde mi dali pěknou mapu okolí, v které mně zaujaly především dvě rekreační přehrady. Ptal jsem se na ně, řekli mi ano, můžete se tam vykoupat, ale je tam hodně studená voda. No koupel jsme potřebovali a tak jsme jeli na první z nich, asi šest mil odsud. Ještě jsme se zdrželi v městečku jeho prohlídkou a nákupem potravinn takže jsme vyjeli až před jedenáctou. Přehrada, nebo spíš jezero, bylo v krásném prostředí, obklopené horami a lesy, s průzračně čistou, ale opravdu hodně studenou vodou, odhaduji tak 15 stupňů. No uplaval jsem tak dvacet metrů a honem zpět, Lída koupel neriskovala. Odtamtud jsme si odvezli tři malé sazeničky sekvojek, vezeme je do Evropy - snad nám to projde.Odtud jsme jeli k dalšímu jezeru. Bylo to spíš jezírko s pískovou pláží.ale se stejně studenou vodou a tak jsme pokračovali podle mapy k přehradě poblíž Fresna. Po příjezdu k ní jsme zjistili, že se vstup k vodě musí platit no a my se chtěli jen vykoupat a pokračovat v cestě. Takže jsme usmlouvali sedmnáct minut a hurá do vody. Voda byla teplá, krásné okolí - prostě paráda. Těch sedmnáct minut jsme plně s díky využili.Pak jsme pokračovali ještě dál kolem přehrady, bylo tady dost horko a rádi bychom se ještě vykoupali. Kdepak, všude se platilo, všude byly rekreační chaty. Tak jsme další trasu naplánovali přes Fresno s cílem Grand Canyon. No nebyl to nejlepší nápad. Nějak jsme zapomněli, že je to šesté největší město v Kalifornii a my bez podrobné mapy a bez větších zkušeností se silným městským provozem a přece jenom s poněkud odlišnými silničními pravidly budeme mít dost velké problémy. To nám došlo hned, jak se z normální silnice stala čtyř až šestiproudá dálnice se silným provozem. Na jedné ůněkudy jinudy, ale právě tady jsem zazmatkoval -dal blinkr doprava jenže tam to nešlo tak rovně a motorkář mi z ty vedlejší projel tak třicet metrů přede mnou. Tak radši dál po šestiproudce se staženým zadkem jeli instinktivně směr Fresno - jih, jenže po zkušenosti ze Salt Lake jsme si říkali - to bychom taky mohli jet 100 kilometrů městem a tak se nám podařilo odbočit na jedné křižovatce do ulic předměstí. Tam jsme se zadtavili před velkou ubytovnou s bazénem, asi hotel typu M6 a já šel shánět mapu nebo informace kde jsme a kudy dál. Po delším čase se mi podařilo (měl jsem opět štěstí) získat přesnou informaci i s podrobnou mapu od pravděpodobně pracovníka toho hotelu. Byl velmi příjemný a trpělivý při vysvětlování, mapu jsem si mohl ponechat. S díky jsme odjeli. Dohodli jsme se, že já pojedu a Lída bude dělat navigátora. Dopadlo to, jako vždy, dobře. Po pár křižovatkách jsme pochopili jejich systém značení ulic čísly - dobrý, ale značení bylo až na křižovatkách. Po čtyřech mílích doprava, po dalších doleva a už jsme byli na naší silnici 180. Po ní pak ještě dlouho městem. Na konci jsme brali benzin, na jejich poměry levný - galon za 1,18 US. Na další cestě jsme projížděli palmovými háji, sady nektarinek,švestek, citronovníků,pomerančovníků. U jednoho sadu těxch pomerančovníků jsme se zastavili, Lída mně vyfotila jak jakoby trhám pomeranče. No nakonec jsem si ho utrhl opravdu,i když jsdm původně nechtěl. Pak začalo asi 40 mil dlouhé dost prudké stoupání až do Kings Kanyonu. Tam žádné palmy, ale sníh,dalo by se tam běžkařit. To bylo už 9 večer, takže jsme zaparkovali u Vizitor centra, opět dobře vybaveného samozřejmě teplou vodou a WC čehož jsme vždy rádi využili a dobře se v autě vyspali.
Čtvrtek 18.6.
Opět jsme se dobře vyspali, na nocleh v autě jsme už zvyklí, je také o dost větší než máme doma. Venku plus 6 stupňů, to jde. Opět jasná obloha, fajn. Dnes si chceme prohlédnout King Canyon a částečně Seqoia Park. Takže jsme podle mapy jeli nejdřív šíleně klikatou cestou po stráni prudce dolů s nádherným pohledem do hlubokého údolí, kde se stékaly dvě horské říčky. Zastavili jsme se, stálo to za fotku. Po prudkém sestupu následovalo prudké stoupání podél dravé řeky King River.Opravdu Je opravdu silná a dravá, Lída ji výstižně nazvala řeka dračice. Silnice končila po několika mílích parkovištěm. Dál jsme si udělali pěší výlet, já asi hodinový, Lída tak poloviční. Krásná krajina s řídkým zalesněním, skály, několik potůčků s písčitými podložími. Bylo horko, byli jsme jen kolem v 1450 metrů n.v.,, tak jsem si do několika z nich lehl, bylo to prima. Ještě - cestou autem jsem o samotě a v bezpečné vzdálenosti od auta zkoušel ten můj nápad na přečerpání plynu z té americké bombičky do naší, docela jsem se bál hlavně omrzlin. Nakonec se to částečně povedlo, ale asi polovina utekla do vzduchu. Ale byl jsem rád, bombičku dost potřebujeme, nikde jinde už jsme už tu naši nesehnali. Poté jsme pokračovali do Seqoia Parku. Po cestěš jsme se zastavili u krásného horského jezera Hume Lake,to bylo ve výši asi 1600 metrů. Kolem bylo dost honosných rekreačních chat s bazény, loďmi.Voda studená, tak jsme se spíš opalovali. Fotka Lídy s dvěma obrovskými šiškami v jejích rukou a s hezkým okolím. Po příjezdu do parku jsme obdivovali mohutnost obrovských sekvojí, tady dosahují výšky 83, nebo 91 metrů - prameny se různí. Ale hlavní dominantou je jejich mohutnost - já naměřil v obvodu 25 metrů ve výši hlavy, což je průměr asi 7,5 metru. V jednom kmenu spadlém přes cestu je vysekán tunel kterým normálně projíždí auta, v jiném se pro atraktivitu po jeho kmenu po jeho délce jezdí asi tak 15 až 20 metrů. Trochu tam Lída při couvání přidřela bok auta, naštěstí po ošetření to nebylo vůbec znát. Od tohoto parku jsme si doma moc neslibovali, ale tady jsme byli hodně rádi, že jsme tento park navštívili. Bylo to něco neobyčejného, co jsme nečekali, i když jsme o mohutnosti stromů věděli. Jenže vidět a zažít to je něco úplně jiného. K přespání jsme jeli na parkoviště u Vizitor Centra, také proto, že nám docházela baterie v kameře a potřebovali jsme ji nabít těmi jejich 120ti volty. Trochu jsme se obávali jestli nám to strážci dovolí hlavně kvůli bezpečnosti a tak původně jsme ji chtěli tajně nabíjet v umývárně a také tam přespat. Ale pak jsme raději zvolili druhou variantu - zkusit se domluvit nejdřív s pracovníky centra. Byli jsme mile překvapeni jejich ochotou a samozřejmostí, s jakou jsme tu věc i s adaptérem u nich mohli do rána nechat. Tady totiž mají kamery trochu jiné, o dost větší, což nás již dříve překvapilo. Ulehli jsme pak do auta a dobře se vyspali, i když ráno jsme měli na skle auta jinovatku.
Pátek 19..6.
Ráno v 8,15 jsme si šli vyzvednout tu kameru a i když se nabíjela 14,5 hodiny, nebyla ještě úplně nabitá - asi se těmi 120 volty nabíjí velmi pomalu. Ale stačí to snad asi až do konce našeho výletu po NP USA. S díky a srdečně jsme sese strážci rozloučili a těšili se na další zážitky, které blankytně modré nebe slibovalo. Ještě pohled na pár mohutných sekvojí a už jsme odjížděli za teplem a koupáním do nižších poloh. Opět cesta krásnými serpentinami po perfektní silnici prudce dolů a po devatenácti mílích jsme byli z oblasti se sněhem v krajině s palmami. Po dalších šesti mílích jsme dorazili k přehradnímu jezeru Kaw.. ak(?). Bylo tam hezké prostředí s palmami, voda sice chladnější, asi tak 18 - 20 stupňů, ale vydržela tam i Lída. Z jezera byl velice hezký pohled na blízké zasněžené hory. Byla nádherná viditelnost a skorto bezvětří, což je tady dost zvláštnost. Stanovat se tady nesmělo, tak jsme po dvou hodinách relaxace pokračovali k dalšímu přehradnímu jezeru ..... Zasjerli jsme ale blíž městu Visalia než jsme chtěli a pak jsme vlastně projížděli předměstskými čřtvrtěmi, kde nebyly vůbec označeny okolní osady nečbo městečka, jen čísla ulic. Pořád ptaní. To poslední asi tři míle(jak jsme posléze zjistili) od jezera. To jsem se zeptal na zemi sedící ženy pochybného vzhledu - a jak jsme po chvíli zjistili - i osobitého zápachu. Nabídla se že pojede s námi a ukáže cestu. No tak jsme ji vzali. Byli jsme rádi,když jsme byli na místě. Chtěla dva dolary za dporovod, pak aspoň napít coly. Když jsme ji nabídli vodu, nechtěla. No ale místo samé nás moc nenadchlo - zaparkovali jsme u nějakého marketu a šli se koupat.Jezero bylo dost rozvodněné s pěkně špinavou, i když velmi teplou vodou. Parkoviště zpola zatopené, pod vodou jsme pak zjistili nějaký umělohmotný plot. Také nás tam zaujala jedna věc - jednosměrná silnice byla při odjezdu opatřena ostrými sklopnými hroty proti nesprávnému směru. Při jízdě ve správném směru se hroty jízdou sklopily a umožňovaly odjezd z parkoviště. My však parkovali u toho marketu. Když jsme došli k autu, díval se na nás usměvavě, ale také dosti zle asi majitel krámu - asi jsme tam neměli co dělat. No prošlo nám to. Tam jsme také zjistili, že nám kape, asi voda, zpod auta. No nechali jsme to zatím osudu. Na další pokračování cesty jsme si našli na mapě odpočívadlo s WC a teplou vodou asi 30 mil odsud u města Visalia. Udělali jsme dobře - krásné místo s kvetoucími oleandry, pěkné a velké sociální zařízení, parkoviště oddělené zvlášť pro trucky, zvlášť pro osobní auta. Už jsme si zvykli, že na takových oázách nejsme vůbec sami. Nejvíc je tam ale trucků. Z jednoho vylézala šoférka - velice drobná dívenka, bylo to až pitoreskní, ten poměr truck - ta dívenka. Sice byl slyšet vzdálený hlomoz z dálnice a trucků s jejich chladícími boxy po celou noc, ale nám to vůbec nevadilo. Spíš vadilo to velké vedro ,v 19 hodin bylo ještě 33 stupňů.
Ten den jsme ujeli 119 mil.
Sobota 20.6.1998
Brzké vstávání nám tu nedělá žádné problémy a tak časně ráno vyjíždíme s cílem přehradní jezero Isabela Lake, vzdálené odsud asi 80 mil. Vyhlédli jsme si trasu přes Delano, bylo to nejblíž. Po cestě jsme se zastavili u nesklizených pomerančovníkových plantáží, Lída mně tam vyfotila jak si trhám - jakoby - pomeranč. Nikdo tam nikde nebyl, tak jsem si jej nakonec opravdu utrhl. Chutnal nám. Pak následovaly neúnavné klikatiny do hor Siery Nevady. Po cestě jsme se zatavili u nějaké přehrady s hezkým okolím, ale hodnně studenou vodou, asi tak 14 stupňů.Protože bylo dost teplo, přesto jsme u ní strávili tak dvě hodiny vyplněné občasným koupáním. Pozdě odpoledne jsme pokračovali jinou trasou, ale opět hodně prudkými serpentinami, k vyhlédnutému odpočívadlu u městečka Boron. Po další cestě jsme viděli opravdovou, asi světovou raritu - kopce kolem byly poseté několika tisíci stožáry s dvou, třílistými vrtulemi, někdy to byly otáčející se jakoby prstence. Bylo zřejmé, že to vše byla taková obří větrná elektrárna v místech k tomu velmi vhodných - holé kopce, které neustále bičoval silný vítr. Po další cestě jsme u městečka Mojave viděli vlevo letiště, na mapě neoznačené, ještě k tomu na takovémto odlehlém místě, takže jsme usoudili, že to bude nějaký vojenský objekt.Raději jsem to z auta ani nefilmoval. Po chvíli jsem z mapy vyčetl, že se blížíme k místu s názvem South Edwords a dál plocha asi 20 krát 15 mil s názvem AIR Force Edwords. Tak to už mně trklo - raketoplány! Jenže to bylo už kolem osmé večer a tak jsme tam neuhnuli, vlastně jsme ani nedoufali, že se tam smí. Přespali jsme v jeho těsné blízkosti , na vyhlédnutém odpočívadle, které bylo opět na vysoké úrovni u toho městečka Boron.Krajina byla řídce poseta stromy Joshua, pro tuto oblast typickými. V informacích jsme si koupili semínka této rostliny,jejíž jedno semínko se později ujalo a rostlina zdobila naši zahradu v Kolíně. V okolí města se těžil Borax, který se v okolí zpracovával ve velkých rafineriích.
Dnes jsme ujeli 189 mil.
Neděle 21.6.