Pro cestu na tuto soutěž jsme zvolili sice méně osvědčený, zato však pohodlnější dopravní prostředek než romantickou jízdu vlakem, vybaveni, jak to bývá v těchto případech zvykem, letadly a nějakou tou ušetřenou korunou navíc - to pro všechny případy. Náš tým byl složen z osvědčených harcovníků letištních ploch - Vládi Šourka, mne a Pepíka Kubeše. Navíc jsme s sebou vzali osobního šoféra pro zpáteční cestu, to pro všechny případy. Zvlášť účast posledně jmenovaného modeláře naznačovala, že ten den se pravděpodobně nudit nebudeme. Pepík má totiž takovou zvláštní vlastnost, že ač nikdy nechce, téměř vždycky se mu povede vyrobit nějaký průšvih nebo něco podobného, pročež jej s sebou vždycky rádi bereme.
Samotná soutěž, pořádaná jako mnohokrát předtím přeštickým panem Laštovičkou na letišti Plzeň-Bory, měla tradičně velmi dobrou úroveň i účast. Skončila pro nás díky dobré týmové práci úspěšně; získali jsme za první místo takovou velkou skleněnou vázu s rozšiřujícím se koncem. Byli jsme však po jejím skončení dost vyčerpaní díky velkému vedru a rychlému průběhu soutěže včetně rozlétávání. Letiště na Borech však má ve svém blízkém okolí dvě vynikající lokality, které dokonale dovedou dát vyčerpané modeláře do pořádku. První z nich je restaurace "U vrtule", prozíravě umístěná hned na kraji letiště. Jen o kousek dál se prostírá krásná přehradní nádrž, přímo lákající ke koupání. Dalo by se říci, že sympatičtější areál pro nás modeláře se asi těžko někde jinde najde.
I my tři jsme spolu s dalšími modeláři postupně slušně zaplnili tuto restauraci. Většina z nás si objednala oblíbenou kombinaci - párek a pivo. Rovněž tak člen našeho týmu Pepík Kubeš. Zatímco před námi již dávno buřtíky zmizely a objevovaly se spíš orosené půllitry, Pepík si k sobě nenápadně přitahoval další ošatky rohlíků. Mezitím co mezi námi kolovala váza vítěze dnešní soutěže naplněna vínem, kterým jsme se díky jejímu tvaru spíš polévali než pili, Pepík si přitahoval další ošatku. Nakonec se musel spokojit s "pouhými" dvaceti rohlíky, protože mu servírka oznámila, že už žádné nemají, ač se jí způsobem sobě vlastním snažil přesvědčit o dodání dalších vysvětlováním jak ten den zkusil a že by si nějaké pečivo ještě zasloužil. Na závěr alespoň předvedl svůj oblíbený kousek snědl všechnu sůl ze s1ánky, zdůvodňujíc to prevencí proti křečím. Takže co vím z našich zájezdů, bylo to již podruhé, co Pepík zcela vyjedl hospodu. Poté jsme si spolu zapálili obligátní doutník, ze kterého jsme díky předchozí zkušenosti již vyjmuli takovou silikonovou ucpávku a Pepík potom rychle doháněl ztrátu tekutin. Opravdu nám ostatním nezbylo nic než obdivovat jeho zdravý apetit.
Netrvalo to ani dvě, tři hodiny a již jsme spěchali se osvěžit do blízké přehrady, prostírající se snad necelý kilometr pod restaurací. Podpoření právě nabytým zdravým sebevědomím se několik z nás rozhodlo přeplavat přehradu, širokou v tomto místě asi 1 - 1,5 km. Když byli kluci asi v polovině, oznámil ostatním poněkud zaostávající Pepík, že už nemůže. Nebylo to od něj zrovna pěkné, ale byla to viditelně pravda; v tu chvíli již ztratil počáteční švih a dál se pohyboval spíš nevybroušeným stylem menšího topícího se slona. Ani mě nebylo v této situaci na břehu zrovna nejlíp, v tu chvíli mě napadalo, s kým si asi zapálím příští doutník. Ze skupiny vpředu se však oddělil Vláďa Šourek a obětavě Pepíka doslova dostrkal k protějšímu břehu. No byl to boj, který dopadl díky Vláďovi a snad i těm dvaceti rohlíkům, které Pepíka jistě dobře nadnášely, nakonec dobře. Zpátky se však na rozdíl od druhých o přeplavání již nepokoušel a přehradu raději velkým obloukem oběhl. Potom se nám teprve svěřil, že takový krásný kruhy před očima, jako měl ke konci plavby ještě v životě neviděl, protože taky v životě uplaval tak nejvíc 100 metrů. Po této poznámce jsme šli všichni málem do Vrtule.
Ten den byl pro nás významný nejen tím, co již bylo uvedeno. Podařilo se nám totiž ještě překonat nejméně dva osobní rekordy: Vláďovi v počtu šesti vypitých půllitrů piva a Pepíkovi v plavbě na vzdálenost, kterou překonal dokonce asi tak desetkrát. Možná byl překonán i další "osobák" opět Pepíkem v podobě dvaceti rohlíku snědených k jednomu párku. Ale o tom, při jeho schopnostech, nejsem tak docela přesvědčen.